Taky děláte něco, co nechcete, ale neumíte si pomoct?  Naše chování je naprogramované. Že ne?

Taky děláte něco, co nechcete, ale neumíte si pomoct? Naše chování je naprogramované. Že ne?


Je to opravdu neuvěřitelné, znáte to taky? Stává se vám, že uděláte něco, co jste vůbec nechtěli, navíc si uvědomujete, že to děláte často, a nemůžete si pomoci. Prostě se to nějak děje, stane.  Zbudou vám jen pocity hořkosti z toho, že to nemáte pod kontrolou.

Jako třeba mi zrovna teď. Upravoval jsem nahrávku z našeho semináře „Síla Zvuku a čakry“, kde jsme, jako skupina lidí, intuitivně zpívali. Prostě jsme zpívali nepřipraveně, úplně poprvé, jak nás to napadne. Byl to pro všechny moc silný a nádherný zážitek. A když jsem si to dneska pouštěl, žasl jsem nad tou krásou. Dojímalo mne to a už jsem se těšil, jak to lidem pošlu. Jakou krásu jsme vytvořili, a přitom s úplnou lehkostí, bez příprav. Navíc většina z nás si myslí, že neumí vůbec zpívat.  Těžko to popisovat, bylo to tak nádherné, jedinečné. To, jak se vysoké ženské hlasy prolínaly s hlubokými mužskými. Jak vznikaly a zanikaly nové tóny a melodie, a přitom neustále zněl nosný souzvuk.

Ale k věci.

Po úpravě jsem nahrávku uložil a už se těšil, jak to lidem pošlu. Program se mě ještě ptá, jestli chci měny uložit. Volím NE, protože už jsem to přeci uložil jako skladbu na disk. Pak jsem ještě vymazal záznam i ze záznamníku z karty, protože už ho přeci nebudu potřebovat a ať je karta čistá a připravená na příště.

Hledám tu nahrávku v adresáři, kde by měla být, abych jí poslal lidem, ale nemohu ji najít. Tam, kde jsem si myslel, že jsem ji uložil, není. Říkám si: „to přece není možné, někde tady musí být“. A pak mi to došlo. Já uložil jen nastavení,  na které se mne program ptal, ale nahrávku asi ne. Zalívá mne pot, protože mi dochází, že jsem to vymazal a vymazal jsem to i z karty. A protože jsme zpívali intuitivně, tak už to nikdy nebude stejné. Prostě je to jednou pro vždy nenávratně pryč. Napadá mne poslední záchrana,“ možná to bude ještě v koši“. Ne, není. „A je to v prd…“, napadá mne.

Cítím se nějak divně, ale říkám si „ vše se děje, jak má, tak to tak má být. Mělo to být jen zazpíváno a nezaznamenáno. “ V podstatě se to snažím obkecat a namalovat na růžovo, ale nefunguje to. Nepomáhá mi to, cítím se mizerně. Mísí se ve mne pocity smutku, že je to nenávratně pryč. Naštvání, že jsem to neuložil, že je to moje vina, hořkost nad tím, jak se to mohlo stát. Vždyť jsem byl přesvědčen, že jsem to uložil! A ještě pocit, že toto zažívám v poslední době často. Něco zkazím, ale vlastně za to jako by nemůžu, protože mi  v tu chvíli, když jsem to dělal, vůbec nedocházelo, že dělám něco špatně. Tak si říkám, podíváme se tomu na zoubek.  Jelikož jsem terapeutem metody RUŠ  a vím, že za každým blbým pocitem, je nějaký program, tak hledám. Ptám se sám sebe. Co tě na tom tedy tak štve? A konkretizuji své myšlenky. 1.už se to nedá zpravit, je to nenávratně pryč, zničil jsem to – asi největší bolest. Za 2. budou na mne naštvaní, až to zjistí a za 3. všechno zničím. No a za 4. ještě ta hořkost z toho, že jsem si myslel, že to dělám dobře, že nedělám nic špatně…

No a už se mi otevírá situace, kdy mne asi v 10 letech otec zbil za to, že jsem zničil videonahrávku z dovolené z Bulharska. Snažil jsem se sice zapírat, že to já ne. Ale jelikož byl v obraze Bulharska obraz našich dveří – to když jsem tu kameru při jedné mé průzkumné misi po bytě našel a zkoušel jsem natáčet, tak bylo zapírání celkem zbytečné. Takže „ Zničil jsem to, je to nenávratně pryč, už se to nedá zpravit, navíc můj pocit, že jsem nevěděl, že dělám něco špatného, a teď jsou na mne rodiče naštvaní.  Navíc ještě dostávám a táta řve: „Ty kazisvěte, na co šáhneš, to zničíš.“.

Pokud pozorně čtete linii těch dvou příběhů, tak zjišťujete velkou podobnost. Sice jiná situace, ale úplně stejné pocity a myšlenky. Navíc opravdu takové situace zažívám v poslední době opakovaně. Má poslední chyba – nechyba  mne stála si 7 500,-. Vesmír a život nám zrcadlí vnějším to vnitřní. A pak je na nás jestli se rozhodneme s tím něco udělat.

V názvu článku je  „naše chování je naprogramované“. Chápu, že spousta lidí si řekne, co to je za blbost, dělám, co chci. Jsem svobodný. Opravdu?  Myslíme si, že rozhodujeme, ale ve skutečnosti rozhoduje někdo jiný v nás, za nás.  Naše chování je naprogramované.  Velkou výhodou je, že programátorem jsme my!!! Vytvořili jsme je my sami ve spolupráci s rodiči. A tak, jak jsme ty programy, které sedí v našem podvědomí a tahají za nitky situací, života a nechávají nás u toho, abychom si mysleli, že to máme pod kontrolou a řídíme to my, vytvořili, tak je také můžeme změnit. Je to, jako bychom byli kormidelníky lodi, která má zapnutého autopilota, a přitom si vychutnávali, jak řídíme loď a ona opravdu pluje tam, kde míříme. To ale jen v tom případě že je náš kurz v souladu s programem autopilota. Pokud se však dostane náš kurz, do kolize s programem a souřadnicemi autopilota, dochází nám, že loď si dělá, co chce, že to nějak nemáme pod kontrolou a najednou vyplouvá na povrch holá pravda, jak to ve skutečnosti je. A to do té doby, než se cíle autopilota a naše opět sjednotí a my se uklidníme, že to přeci jen pod kontrolou máme a toto bylo nějaké nepochopitelné nedopatření.   A tak se to děje dokola, dokud to nepochopíme, neuvidíme, jak to ve skutečnosti je a nerozhodneme se to změnit. Vymazat nechtěné souřadnice a užívat si tu nejlepší možnou plavbu životem. Jak to udělat, popisovat nebudu. Kdo se rozhodne a je připravený, tomu už se do cesty způsob dostane. Třeba i tady zmíněná metoda RUŠ, kterou používám já.

Tak třeba i ta má chyba nakonec přeci jen k něčemu byla, možná vám bude inspirací. Minimálně vděčnost za to, že jsem si mohl zase uvědomit kousek o sobě, zpracovat si v sobě negace a do budoucna zažívat ještě větší radost z toho, že se mi daří vše, na co sáhnu.

Vliv životních pravd, které v dobré víře vtloukáme svým dětem do hlavy.

Vliv životních pravd, které v dobré víře vtloukáme svým dětem do hlavy.

Jako rodiče to myslíme dobře, dáváme dětem rady do života a mnohdy si neuvědomujeme, jaké katastrofální následky mají tyto životní pravdy, které v dobré víře z naší životní zkušenosti vtloukáme dětem do hlavy. Jaké jsou důsledky takových životních přesvědčení? Podělím se o poslední příklad jednoho známého.

Tak si zrovna krátíme dlouhou chvilku při čekání v servise povídáním. No spíše to bylo poslouchání. A tak pozorně poslouchám, jak se jeho myšlenky a slova převalují přes klasická témata emigrantů, politiky, zkaženého dálničního úseku v Ostravě. Je plný vnitřního hněvu a rozhořčení z bordelu a nespravedlnosti, která tady panuje. Díky mým zvídavým otázkám se dostáváme konkrétněji k jeho životu a začíná se v nich rýsovat jednotná nit, která se jeho životním příběhem táhne. Nejprve má jen slabé kontury, ale za chvíli začíná být stále výraznější. Jeho život je boj s nespravedlností tohoto světa. (Pokračování textu…)

Proč se to děje? Jak to vypadá, když vnější odráží vnitřní.

Proč se to děje? Jak to vypadá, když vnější odráží vnitřní.

 

Je to úžasné hřiště tady na této Zemi. Všichni tady máme vše, co potřebujeme. Opravdu všichni. Dnes jsem byl běhat v parku a potkal jsem kamarádku, která se mnou sdílela nějaký problém, který jí trápí, a tak jsem si chvíli povídali a opět jsme na to narazili. Na co? Na to, proč se to děje.

Proč zažíváme trápení, bolest, lítost proč zažíváme beznaděj, ve které nedokážeme pomoci těm, které máme rádi. Proč trpí zvířata, proč lidé, a proč já? Proč je na nás ten nebo onen takový? Každý máme nějaká svá trápení a každý jsme si asi někdy položili tu otázku PROČ? A naše logika a mysl začala hledat, pídit se, analyzovat, spojovat, uvažovat, a často na to i přišla. A vesměs byla úplně vedle!

Například jednoho mého kamaráda bolely záda, a když jsme si o tom povídali, tak nejhorší na tom bylo, že se té bolesti nedokáže zbavit. Logika hledá, kdy to začalo, s čím to souviselo, kdy se to projevuje, kdy je to nejhorší, kdo za to může. A tak logika třeba přišla na to, že to má od té doby, co zvedal těžké věci a něco mu tam škublo. Aha, tak to je ono, něco se mi tam pokazilo – posunulo se atd. Navíc logika přijde na to, že se to zhoršuje, když prší, takže vyvodí důsledky, že to voda zhoršuje, a pak také, když zvedáte těžké věci. No jo, tak to musím k doktorovi, prozíravější k masérovi a ještě více prozíravější a uvědomělí hledají, jak to souvisí s tělem a co jim tím tělo chce říct. Třeba, že si toho moc nakládají na záda- to je taky logické, že? Když mne bolí záda… A protože to bolí už dlouho, tak bude logickým závěrem, že si toho na svá bedra berete příliš už dlouho. Tak to bychom měli.  No jo, jenže výsledek jako u kamaráda je, že to už řadu let řeší a je to všechno na prd. Bolí to stejně. Tak moje otázka, co je na tom všem nejhorší – No to, „že se toho do prdele nemůžu zbavit“. Pokud jste pozorní, zaznělo to v rozhovoru už podruhé. Na začátku a teď znovu. Tak a teď k věci. Takže PROČ to má?

(Pokračování textu…)

Dají se RUŠkou vyléčit i organické nemoci?

Dají se RUŠkou vyléčit i organické nemoci?

Tento dotaz jsem dostal od kamaráda a zároveň klienta, říkal  jsem si, že by to mohlo zajímat více lidí a tak mou odpověď uvádím zde. Je to samozřejmě má zkušenost za posledních dvacet let práce s lidmi a se sebou . Je to můj pohled na věc, neříkám že je to dogma i když se v mnoha směrech bude shodovat s jinými pravdami. Ono totiž pravda za těmi našimi osobními iluzemi je jen jedna. Spíše než pravda, jsou to  zákonitosti a ty nás  všechny bez výjimky ovlivňují.
Vše co zažívám v této realitě  je důsledek mé volby – mého přesvědčení, mého životanázoru, který  je souborem mých myšlenek a přesvědčení o mne, o druhých a o životě. O čemkoliv se přesvědčím ať sám nebo za pomocí knih či autorit – pak budu muset díky výše uvedenému žít. Některá přesvědčení přijímáme automaticky formou výchovy, jiná jsou sociálně kulturní – systémová a jiná rodinná, no a ten zbytek si vyrobíme sami – jsou osobní .o) Z toho co jsem napsal by někdo mohl mít dojem, že pokud řada přesvědčení je kulturních a rodinných, tak jsme si je nevybrali. Z určitého nadhledu si však sami vybíráme dobu, rodinu a kulturu do které se narodíme, takže i toto je naše volba a nemá smysl se snažit vinit někoho jiného.
Myšlenky tvoří skrze energii pocitů a emocí. Tím, že se snažím poznat pravdu a neuvědomuji si, že ji vytvářím, tak cokoliv poznané v co se rozhodnu věřit následně žiji jako pravdu a skutečnost a mám tendenci přesvědčovat sebe i druhé o tom, že to je skutečnost. Neuvědomuji si však, že to je jen má skutečnost, kterou žiji a zažívám díky svému přesvědčení. Ano mohu potkat lidi, kteří zažívají stejnou nebo podobnou skutečnost a také se to bude dít, protože podobné přitahuje podobné a vrána k vráně sedá. Bude mne to ještě více podporovat a přesvědčovat, že to je skutečnost a pravda. Budu o tom ještě více mluvit a (Pokračování textu…)

Proč čekat až na konec? Očistná síla SOUCITU

Romantic Couple Proposal for Wedding
Rozhodl jsem se psát o silných příbězích, které se svými klienty sdílím. Pokud jsou samozřejmě pro. Aby inspirovaly druhé. Naší největší silou je být upřímný sám k sobě,  přiznat si to, co se bojíme říct druhým. A největší odvahou je ukázat svou zranitelnost. Tady je tedy příběh Davida, kterého trápilo, že má prázdný nenaplněný vztah s ženami. Nejvíce ho to mrzelo s dcerou, které se nějak nevěnuje a nemůže si pomoci. No a kde byla příčina?

Je mi 14 let přicházíme na pokoj k babičce a já míjím omšelou paní, která leží hned v první posteli naproti dveřím,  jdu dále k těm babičkám ležícím v posteli. Nemohu najít tu svou. Musí tady někde být a najednou mi to dochází. Já ji nepoznal, ta stará sešlá paní hned naproti dveří, která v té posteli skoro ani není vidět, je má babička. Stydím se za to, že jsem jí nepoznal a přehlédl.  Je to ta babička, na kterou jsem byl ve svých 10 letech tak ošklivý, protože mi to dovolila. Nebránila se, a tak jsem se jí mohl posmívat. Byla už tehdy nemocná,  měla Alzhaimra a já o tom nevěděl. Teď když jí vidím o pár let později, tak mne to mrzí. Najednou mi dochází, že jsem byl krutý, neměl jsem jí rád a byl jsem na ní hnusný. Ani před tím si to nezasloužila. A ani teď. Už jí to asi nemá smysl říkat, nevnímá mne. Vždyť mne ani nepoznala. A ani já ji. Stydím se za to a je mi to líto a bolí to. Drásá mi srdce, že jsem byl takový sobec a teď už to nemohu změnit. Uvědomuji si to tak bolestně jako nikdy.
(Pokračování textu…)