Proč se s tím vláčíme sami? Příběh o nás.

volnostVzpomínám jak jsem pozoroval jednoho muže, který pořád nosil nejméně čtyři tašky. Vždycky jsem si říkal, co v těch taškách asi má. Byly zjevně velmi těžké. Sledoval jsem toho muže jak se prohýbá pod tíhou svého nákladu. Pomoz tomu muži říkala moje mysl. Buď hodný a nabídni mu pomoc. Mohu vám pomoci? Alespoň chvíli vám ty tašky ponesu. Ne, prohlásil. Zmizte! Jděte pryč! Ty jsou moje! A bylo mi to jasné, všichni nosíme své tašky stále s sebou. Pořád sebou vláčíme tíhu svých zranění, bolestí a neuróz. A jsme s tím smířeni. Máme-li dost hrdosti, řekneme: Nepomáhejte mi.

Začal jsem si vybavovat chvíle, kdy lidé viděli, že trpím. Na mé tváři byla vepsána tíha, kterou jsem nesl. Když se mi snažili pomoci, odmítl jsem je. Ne, jsem v pohodě. To je v pořádku, nic se neděje. Byla v tom pýcha, moje hloupá pýcha, nic jiného. Ne, nepotřebuji pomoct. Jsem v pohodě. Je tohle zpráva, kterou jsem posílal i životu?

A tak jsem začal zkoumat, jaké tašky vlastně nosím v hlavě a v srdci. Jak dlouho už na nich lpím? Byla to určitá investice. Kolik let jsem investoval do své ochrany? Chodím s těmi taškami spát. Obědvám s nimi. Kdybych je někde nechal, možná bych se nachladil. A hádejte co bych získal, kdybych ty tašky ještě víc zatížil? Další hrdost a pýchu.

A tohle se odehrává v každém z nás. Není snadné zaměřit pohled do nitra a podívat se na to. Naše situace je stejně extrémní jako u muže s taškami, jen si to neuvědomujeme.Víte co skutečně bolí? Když ty tašky odložíme. A co se stane pokud je odložíme poté, co jsme se s nimi tak dlouho vláčeli? Dojde k odloučení. Pocítíte ztrátu. Cítíte se divně. Máte pocit, jako byste byli nazí. Tohle bolí. Necítím žádnou tíhu. Něco není v pořádku. Nezvládám to. Cítím se zranitelný. Vraťte mi můj život. Není snadné procitnou a otevřít srdce.

Kolik let trvalo než se tašky nebo brnění staly součástí našeho života? Mnoho let. A pak se toho všeho vzdát? Kdepak. My to nemůžeme jen tak pustit. Je to boj. Všechny ty strachy a zranění nás chrání. Lpíme na nich, protože nás chrání před bolestí a nahotou. Odložit ty tašky předpokládá spoustu odvahy. Znovu věřit životu. Je v něm světlo. Věř, že ten kdo do tebe vložil srdce, kdokoli, stále tam je.

Emahó: Vítr tvého srdce

Krásný příběh a já nemohu nesdílet. Máte dost odvahy, jste ochotni a ptáte se „Jak se toho zbavit?

Krásný příběh o síle našich snů a našich srdcích

DOD mobile aircraft firefighting training deviceKrásny příběh… _ 26 letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka,
který umíral na smrtelnou leukémii.
Srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné
odhodlání, jako každý rodič.
Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny…
Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni. Ale ona si přesto
přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily. Vzala jej za ruku a zeptala
se:
„Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi
někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?“

„Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu.“ Máma se na něj usmála a řekla: „Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit.“ Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu poslední přání jejího syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6 letého synka v požárním autě kolem ulice. Požárník Bob řekl:

(Pokračování textu…)

Díky, že mne RE KLAMETE

kostkyDnes ráno jsem dostal email o škodlivosti těch zdravých jogurtů Danone, apod. A tam jsem se dozvěděl něco, co už dávno dobře vím. A v podobných situacích, kdy se dozvíme a uvědomujeme si, že jsme byli klamáni záměrně, opakovaně RE KLAMOU, reagujeme často jedním univerzálním způsobem. Pojďme si spolu na chvíli zahrát. Schválně si ho přečtěte a já vám nakonec řeknu, co se ve vás dělo, jaké emoce se ve vás ozvaly a proč. No a schválně jestli to uhodnu? Jde tady totiž o něco mnohem důležitějšího, skrytého za tím vším. (Pokračování textu…)