Krásny příběh… _ 26 letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka,
který umíral na smrtelnou leukémii.
Srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné
odhodlání, jako každý rodič.
Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny…
Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni. Ale ona si přesto
přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily. Vzala jej za ruku a zeptala
se:
“Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi
někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?”
“Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu.” Máma se na něj usmála a řekla: “Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit.” Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu poslední přání jejího syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6 letého synka v požárním autě kolem ulice. Požárník Bob řekl:
” My můžeme udělat daleko více. Jestli bude Váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne. Zůstane s námi na základně, bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy, vplné parádě! A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý požárnický klobouk, ne hračku – pravý, se znakem Queeslandské záchranné a požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný jako nosíme my a gumové boty.
Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové.”
O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblékl ho do jeho požární uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímu speciálu. Ben si mohl sednout na přední sedadlo a pomoci řídit ho na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiné ho i natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.
Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována zapůsobili na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle než všichni doktoři považovali za možné. Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat. Vrchní sestra, která věřila v princip hospice domova kdy by nikdo neměl umírat sám a opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice. Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen požárního
sboru a zavolala i na požární stanici. Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníku dostavil v uniformě do
nemocnice k Benovi a stát u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli. Sloužící důstojník odpověděl:
“My můžeme udělat daleko více! Budeme tam do 5 minut! Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat požární sirény a světla, můžete prosím oznámit v rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho nejlepších členů. A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje?” O 5 minut později za zvuku sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3.patře.
16 požárníků v plné výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho mámy ho objali, drželi ho a řekli mu, jak moc ho mají rádi. Ben vzhlédl na velitele a s posledním dechem řekl:”Veliteli, je ze mě už skutečně požárník?” Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a nejvyšší velitel, drží tvou ruku,” řekl důstojník. S těmito slovy se Ben usmál a řekl:
“Já vím, držel mě za ruku celý den a andělé mi zpívali.”
A naposled zavřel své oči.
Tento příběh jsem dostal do emailu a sdílím ho, protože je v něm něco silného. Třikrát mne hluboce dojal a spustil slzy. Vnímám, že jde přímo k srdci které aktivuje a my si díky tomu uvědomujeme co je opravdu důležité a o co v našich životech jde. Konat ty malé věci, které mají nepředstavitelnou hodnotu a sjednocují nás v našich srdcích. Příběhy, jež mají sílu pozvednout nás ze židle, jsou jedny z těch nejlepších darů, které kdy můžeme dostat.Nejsou s nimi spojeny žádné výdaje, jen odměny.
Nech jej pokračovat a svou silou povzbudit dalšího člověka!