Rozhodl jsem se psát o silných příbězích, které se svými klienty sdílím. Pokud jsou samozřejmě pro. Aby inspirovaly druhé. Naší největší silou je být upřímný sám k sobě, přiznat si to, co se bojíme říct druhým. A největší odvahou je ukázat svou zranitelnost. Tady je tedy příběh Davida, kterého trápilo, že má prázdný nenaplněný vztah s ženami. Nejvíce ho to mrzelo s dcerou, které se nějak nevěnuje a nemůže si pomoci. No a kde byla příčina?
Je mi 14 let přicházíme na pokoj k babičce a já míjím omšelou paní, která leží hned v první posteli naproti dveřím, jdu dále k těm babičkám ležícím v posteli. Nemohu najít tu svou. Musí tady někde být a najednou mi to dochází. Já ji nepoznal, ta stará sešlá paní hned naproti dveří, která v té posteli skoro ani není vidět, je má babička. Stydím se za to, že jsem jí nepoznal a přehlédl. Je to ta babička, na kterou jsem byl ve svých 10 letech tak ošklivý, protože mi to dovolila. Nebránila se, a tak jsem se jí mohl posmívat. Byla už tehdy nemocná, měla Alzhaimra a já o tom nevěděl. Teď když jí vidím o pár let později, tak mne to mrzí. Najednou mi dochází, že jsem byl krutý, neměl jsem jí rád a byl jsem na ní hnusný. Ani před tím si to nezasloužila. A ani teď. Už jí to asi nemá smysl říkat, nevnímá mne. Vždyť mne ani nepoznala. A ani já ji. Stydím se za to a je mi to líto a bolí to. Drásá mi srdce, že jsem byl takový sobec a teď už to nemohu změnit. Uvědomuji si to tak bolestně jako nikdy. (Pokračování textu…)
Nejlepším vězením je to, ve kterém si člověk neuvědomuje, že je v něm vězněm. Byly tady otrokářské společnosti a pak různé systémy, ve kterých byl člověk zbaven svobody nebo mu byla omezena. V těchto systémech si člověk uvědomoval, že je vězněm, a tak se snažil z vězení uprchnout. Novodobá vězení jsou tak promyšlená, že si je jen málokdo uvědomuje. Myslíme si, že jsme svobodné bytosti a vůbec si neuvědomujeme přitažlivou sílu systému, který nás naší skutečné svobody zbavuje. Stačí chvíli poslouchat sebe a okolí. “Musím do práce, musím nějak zaplatit účty, musím ……” Položte si otázku, kdo Vám to přikázal? Často si uvědomíte zdrcující pravdu, že nikdo. Prostě jsme to převzali jako samozřejmost a už se nad tím ani nezamýšlíme. Ale můžeme žít jinak. Já například pracuji tak 3-4 dny v týdnu, zbytek mám volno. Rozhodl jsem se, že vyměním standardní 8 hodinovou pracovní dobu za práci tehdy, když je třeba a kdy mne těší.
Krásný článek na toto téma najdete na následujícím odkazu.
