Jak vlastně fungujeme? A máme viníka…

Jak vlastně fungujeme? A máme viníka…

 

Je krásné sledovat, jak si libujeme v hledání viníků. Nic tak člověku nepomůže, jako najít viníka. Cítím se blbě, tak to na někoho musím co nejrychleji hodit. Ono se mi pak náramně uleví. To si alespoň často myslíme. Opak je sice pravdou, no ale co. Skutečné příčiny svých trápení a problémů jsme nevyřešili, a tak nás zatěžují a trápí dále. A v tomto rozmanitém vesmíru, se vždy najde někdo, nebo něco, co nám bude ochotně hrát to naše divadlo. Opravdu se zaposlouchejte do mluvy lidí, jak si stěžují tamhle na šéfa, na souseda, na manželku, na politiky a na bůh ví co všechno, co může za jejich blbé pocity. V podstatě většina lidí se o ničem jiném ani nebaví. Dokonce to vypadá často i logicky a pravdivě, ale pravda je úplně jinde.
Třeba sousedka, které má strašné migrény a bolesti hlavy, si přichází stěžovat na hluk, který dělá rodina nad ní a jí z toho málem může prasknout hlava. Máme viníka, bolí mne hlava – můžou za to Ti darebáci, co tak hlasitě dupou. Jasné. No hlava sivce bolí dále, sousedé taky s hlukem nějak nepřestávají a když ano, tak jako na potvoru venku začnou sekat trávu a o nový zážitek je hned postaráno. No ale alespoň víme z čeho to máme .o)) Tedy myslíme si. Skutečnost je úplně jiná. (Pokračování textu…)

Co má společného záměr a potřeba na velkou?

Co má společného záměr a potřeba na velkou?


Co je to záměr? A co má společného s potřebou na velkou? Mnoho. Už teď prozradím netrpělivému čtenáři, že to první, co mají tyto dvě zdánlivě nespojitelné věci společného, je jednoduchý fakt. A to ten, že bez nich by náš život dost dobře nebyl možný. Záměr je naše vnitřní síla – rozhodnutí, které nás naviguje na cestě životem. Například, dva mají stejnou těžkou nemoc, ale jiné záměry. Jeden má záměr „budu se léčit“ a druhý „budu zdravý“. Ten první se dlouhé roky léčí, ale výsledky nic moc a ten druhý se brzy uzdraví. Rozhoduje o tom právě jejich záměr.  Potřebu na velkou vysvětlovat nemusím, to každý zná. A co tedy mají společného?

V nedávné době mi pomohla si to uvědomit taková veselá příhoda, o kterou s s vámi rád podělím.

Byla sobota a já něco nakupoval, zrovna jsem vycházel z potravin a chystal se do elektra. V  tom se ozvalo bříško s informací, že bych si měl pospíšit, že je něco na cestě. No tak si říkám: „ještě to elektro“, a pak pojedu zpět na chaloupku, kde vykonám onu oblíbenou úlevnou činnost. Znáte to, není nad to se dobře vy… Pak ještě po cestě autem se bříško připomnělo a já vyhodnocoval, jestli to zvládnu až na chaloupku, nebo bude rozumnější se začít poohlížet po nějakém vhodném místě pro vykonání této potřeby. Jenže jsem si říkal, tady to bude jen nějaká ušmudlaná benzínka, tak raději to vydržím. (Pokračování textu…)

Share This