Vyberte stránku

 

Je krásné sledovat, jak si libujeme v hledání viníků. Nic tak člověku nepomůže, jako najít viníka. Cítím se blbě, tak to na někoho musím co nejrychleji hodit. Ono se mi pak náramně uleví. To si alespoň často myslíme. Opak je sice pravdou, no ale co. Skutečné příčiny svých trápení a problémů jsme nevyřešili, a tak nás zatěžují a trápí dále. A v tomto rozmanitém vesmíru, se vždy najde někdo, nebo něco, co nám bude ochotně hrát to naše divadlo. Opravdu se zaposlouchejte do mluvy lidí, jak si stěžují tamhle na šéfa, na souseda, na manželku, na politiky a na bůh ví co všechno, co může za jejich blbé pocity. V podstatě většina lidí se o ničem jiném ani nebaví. Dokonce to vypadá často i logicky a pravdivě, ale pravda je úplně jinde.
Třeba sousedka, které má strašné migrény a bolesti hlavy, si přichází stěžovat na hluk, který dělá rodina nad ní a jí z toho málem může prasknout hlava. Máme viníka, bolí mne hlava – můžou za to Ti darebáci, co tak hlasitě dupou. Jasné. No hlava sivce bolí dále, sousedé taky s hlukem nějak nepřestávají a když ano, tak jako na potvoru venku začnou sekat trávu a o nový zážitek je hned postaráno. No ale alespoň víme z čeho to máme .o)) Tedy myslíme si. Skutečnost je úplně jiná.Kdyby totiž hlasité dupání sousedů způsobovalo bolest hlavy, tak by hlava bolela všechny ostatní sousedy. Ale v tomto případě si sousedé nad námi pěkně hlasitě dupou, děti pobíhají a mne nejen že hlava nebolí, ale ještě mám radost z toho jak jsou čiperné a zdravé.

To je zvláštní ne?  Proč v restauraci kde nás je 10, jednomu šíleně vadí mlaskání a může z toho div zešílet, a ostatním je to nějak fuk. A dokonce je tam i někdo, kdo má radost, že si ten dotyčný za hlasitého mlaskotu tak pochutnává. Takže ono asi nejde o mlaskání, ale o to, že to mlaskání v někom něco spouští a v jiných ne. Máme jakési tlačítko z názvem mlaskání, odmlouvání, chrápání, křik, apod.. Každý máme tlačítek několik a každý jiné, ale všichni je máme. No a tak nám na ně život prostřednictvím lidí, zvířat a situací mačká.

Proč? Z mého pohledu, aby tím, jak to dokola zažíváme, jsme postoupili na cestě nutné evoluce, svého vývoje a osobního zrání z člověka, který je obětí a vše okolo mu způsobuje nepříjemné pocity, k člověku, který je příčinou zodpovědnou za své štěstí i neštěstí. A tento člověk, to nepříjemné co zažívá dokáže pojmenovat, v sobě najít, vyřešit a dále už to nepříjemné nezažívat. To je odměna za to, že to neházíme na druhé, ale že převezmeme zodpovědnost za svůj život a své pocity. Za za své blbé i dobré pocity si prostě můžeme sami, jen mi a nikdo jiný. Vidíte tu krásu, jedině v tu chvíli, když si toto plně uvědomíme, to můžeme změnit, dříve ne. Pokud si totiž myslíme, že za naše příjemné i nepříjemné pocity může někdo, něco venku, tak se připravujeme o možnost s tím něco dělat. Myslíme si, že s tím v některých případech můžeme něco dělat, ale opak je pravdou. Ať to v životě vypadá jakkoliv. Má osobní zkušenost mi neustále ukazuje, že je to právě tak a ne jinak. Nějaké obkecávání a hledání viníků, jehož rafinovanost se vyvíjí s námi, nám v tom nijak nepomůže.

Je hezké vidět jak duchovnější, kteří si myslí, že na své cestě vývojem pokročili dále, spadají do stejné pasti, jen se mění jejich viníci a strategie, jak je mysl hledá. Zrovna včera my jedna krásná a čistá bytost líčila jak jí jeden duchovní kolega – pracuje s energiemi, nařkl z toho, že mu bylo celý večer blbě po setkání s ní a už ví proč. Ona na sobě má totiž spousty přisátých černých duší – myslím, že to tak nazval.  U běžných lidí to jsou sousedé, nějaký magor který na ně blbě kouká, počasí, politici a kdo ví co ještě a u duchovních duše, démoni, těžké energie, lidé kteří berou energii, patogenní zóny a jiné. U UFO logů a oblíbenců různých konspiračních teorií, zase za jejich blbé pocity budou asi moci nějaké mimozemské entity, nebo jejich technologie. Stále se snažíme najít viníka svých blbých pocitů. Změnil se jen slovník, ale podstata zůstala stejná.

A kolo se nekonečně točí dále. Stejně mne to vadí, zatěžuje, rozčiluje, mrzí, dál se snažím hledat kdo za to může a zažívám do dokola dále. A vesmír, život, nazvěte to jakkoliv, jen použije větší páku aby to ( blbé) ze mne vykopnul a tak posílá další a další “učitele”, kteří mi to neúnavně předvádějí ještě s větší razancí. Až jednoho dne dospěji do bodu, kdy si to nějak uvědomím a rozhodnu se, už to nežít, už se tím netrápit. V tom bodě cítím, že to věčné hledání viníků nic nevyřešilo, cítím se pořád stejně mizerně. S X-tým partnerem, kterého jsem vyměnil si uvědomuji, že je to tak nějak pořád to samé, v bledě modrém a asi bude problém někde ve mne. BINGO! Malý to krok pro lidstvo, ale obrovský pro mne a můj život. Teď teprve můžu začít měnit svůj život. Můžu začít od sebe. Jak si uvědomuji, že cokoliv mne štve je jen můj problém a nemá smysl to na nikoho házet, tak získávám sílu to změnit. Můj blbý pocit = můj problém = jedině já ho mohu vyřešit. Z beznaděje se rodí světlo a dostáváme sílu s tím něco udělat. A i když vůbec nevím jak, pokud se rozhodnu, v brzké době život zareaguje a já natrefím na metodu, člověka, který jako náhodou mi s tím umí pomoct nebo mne alespoň nasměřuje.

Podle přísloví, kdo chce změnit svět, nezmění nic, ale kdo změní sebe, změní celý svět.

No není to tady úžasné místo k životu?

 

Comments

comments

Share This