Jste utahaní, vycucli, připadáte si bez energie?  Jak  získat moře energie?

Jste utahaní, vycucli, připadáte si bez energie? Jak získat moře energie?

Znáte taky ten stav, kdy jste vyčerpaní, vycucli, vychlustli, nemáte energii, chuť do života, vše vás zatěžuje, nevíte jak se dostat k něčemu, co by vás těšilo, udělalo vám radost, každá změna je pro vás neřešitelný problém?

V životě jde o jedno  jediné. O energii.  A my lidi nejsme výjimkou.
Život je v podstatě  energie . A tak když říkáme, „Jsem bez energie, jsem utahaný, vycucli“, tak nás to  velice zatěžuje, protože cítíme, že mít energii, je naše právo ,náš přirozený stav.
Nejvíce si to uvědomujeme, když jsme nemocní a oslabení, v podstatě nemáme energii na to vstát z postele, natož vykonávat běžné věci. To, co je pro nás, když jsme zdraví a máme energii hračkou, se stává, když energii nemáme, neřešitelným problémem. A tak jen bezvládně ležíme v posteli a čekáme, až energie zase bude.

Kdo má více energie, tomu se daří lépe. Zdravotně ale i životně.

Často totiž přesně víme, co se svými životy. Co bychom měli, chtěli udělat, abychom se cítili lépe a měli se PRIMA.  Například se více hýbat, dát sbohem práci které nás nebaví, vzdělávat se, zhubnout, získat nějaké dovednosti, nebo schopnosti.  Když to shrneme, jde  vždy o dvě věci. Za prvé se zbavit něčeho, co cítíme, že nás vyčerpává, zatěžuje. A za druhé získat něco, co nemáme a cítíme, že by se nám díky tomu dařilo lépe.

A vždy když jsem položil lidem jednoduchou otázku, “ PROČ,  TO CO CHCEŠ, NEUDĚLÁŠ“  byla za tím stejná odpověď :

Nemám na to, sílu, energii, nebo odvahu. A opět jsme u energie.

A tak často čekáme a myslíme si, že se to nějak samo změní. Nezmění! Bude nás to vyčerpávat dále z jasných důvodů,  které se dále dozvíte, dokud něco nezměníme.

(Pokračování textu…)

Taky děláte něco, co nechcete, ale neumíte si pomoct?  Naše chování je naprogramované. Že ne?

Taky děláte něco, co nechcete, ale neumíte si pomoct? Naše chování je naprogramované. Že ne?


Je to opravdu neuvěřitelné, znáte to taky? Stává se vám, že uděláte něco, co jste vůbec nechtěli, navíc si uvědomujete, že to děláte často, a nemůžete si pomoci. Prostě se to nějak děje, stane.  Zbudou vám jen pocity hořkosti z toho, že to nemáte pod kontrolou.

Jako třeba mi zrovna teď. Upravoval jsem nahrávku z našeho semináře „Síla Zvuku a čakry“, kde jsme, jako skupina lidí, intuitivně zpívali. Prostě jsme zpívali nepřipraveně, úplně poprvé, jak nás to napadne. Byl to pro všechny moc silný a nádherný zážitek. A když jsem si to dneska pouštěl, žasl jsem nad tou krásou. Dojímalo mne to a už jsem se těšil, jak to lidem pošlu. Jakou krásu jsme vytvořili, a přitom s úplnou lehkostí, bez příprav. Navíc většina z nás si myslí, že neumí vůbec zpívat.  Těžko to popisovat, bylo to tak nádherné, jedinečné. To, jak se vysoké ženské hlasy prolínaly s hlubokými mužskými. Jak vznikaly a zanikaly nové tóny a melodie, a přitom neustále zněl nosný souzvuk.

Ale k věci.

Po úpravě jsem nahrávku uložil a už se těšil, jak to lidem pošlu. Program se mě ještě ptá, jestli chci měny uložit. Volím NE, protože už jsem to přeci uložil jako skladbu na disk. Pak jsem ještě vymazal záznam i ze záznamníku z karty, protože už ho přeci nebudu potřebovat a ať je karta čistá a připravená na příště.

Hledám tu nahrávku v adresáři, kde by měla být, abych jí poslal lidem, ale nemohu ji najít. Tam, kde jsem si myslel, že jsem ji uložil, není. Říkám si: „to přece není možné, někde tady musí být“. A pak mi to došlo. Já uložil jen nastavení,  na které se mne program ptal, ale nahrávku asi ne. Zalívá mne pot, protože mi dochází, že jsem to vymazal a vymazal jsem to i z karty. A protože jsme zpívali intuitivně, tak už to nikdy nebude stejné. Prostě je to jednou pro vždy nenávratně pryč. Napadá mne poslední záchrana,“ možná to bude ještě v koši“. Ne, není. „A je to v prd…“, napadá mne.

Cítím se nějak divně, ale říkám si „ vše se děje, jak má, tak to tak má být. Mělo to být jen zazpíváno a nezaznamenáno. “ V podstatě se to snažím obkecat a namalovat na růžovo, ale nefunguje to. Nepomáhá mi to, cítím se mizerně. Mísí se ve mne pocity smutku, že je to nenávratně pryč. Naštvání, že jsem to neuložil, že je to moje vina, hořkost nad tím, jak se to mohlo stát. Vždyť jsem byl přesvědčen, že jsem to uložil! A ještě pocit, že toto zažívám v poslední době často. Něco zkazím, ale vlastně za to jako by nemůžu, protože mi  v tu chvíli, když jsem to dělal, vůbec nedocházelo, že dělám něco špatně. Tak si říkám, podíváme se tomu na zoubek.  Jelikož jsem terapeutem metody RUŠ  a vím, že za každým blbým pocitem, je nějaký program, tak hledám. Ptám se sám sebe. Co tě na tom tedy tak štve? A konkretizuji své myšlenky. 1.už se to nedá zpravit, je to nenávratně pryč, zničil jsem to – asi největší bolest. Za 2. budou na mne naštvaní, až to zjistí a za 3. všechno zničím. No a za 4. ještě ta hořkost z toho, že jsem si myslel, že to dělám dobře, že nedělám nic špatně…

No a už se mi otevírá situace, kdy mne asi v 10 letech otec zbil za to, že jsem zničil videonahrávku z dovolené z Bulharska. Snažil jsem se sice zapírat, že to já ne. Ale jelikož byl v obraze Bulharska obraz našich dveří – to když jsem tu kameru při jedné mé průzkumné misi po bytě našel a zkoušel jsem natáčet, tak bylo zapírání celkem zbytečné. Takže „ Zničil jsem to, je to nenávratně pryč, už se to nedá zpravit, navíc můj pocit, že jsem nevěděl, že dělám něco špatného, a teď jsou na mne rodiče naštvaní.  Navíc ještě dostávám a táta řve: „Ty kazisvěte, na co šáhneš, to zničíš.“.

Pokud pozorně čtete linii těch dvou příběhů, tak zjišťujete velkou podobnost. Sice jiná situace, ale úplně stejné pocity a myšlenky. Navíc opravdu takové situace zažívám v poslední době opakovaně. Má poslední chyba – nechyba  mne stála si 7 500,-. Vesmír a život nám zrcadlí vnějším to vnitřní. A pak je na nás jestli se rozhodneme s tím něco udělat.

V názvu článku je  „naše chování je naprogramované“. Chápu, že spousta lidí si řekne, co to je za blbost, dělám, co chci. Jsem svobodný. Opravdu?  Myslíme si, že rozhodujeme, ale ve skutečnosti rozhoduje někdo jiný v nás, za nás.  Naše chování je naprogramované.  Velkou výhodou je, že programátorem jsme my!!! Vytvořili jsme je my sami ve spolupráci s rodiči. A tak, jak jsme ty programy, které sedí v našem podvědomí a tahají za nitky situací, života a nechávají nás u toho, abychom si mysleli, že to máme pod kontrolou a řídíme to my, vytvořili, tak je také můžeme změnit. Je to, jako bychom byli kormidelníky lodi, která má zapnutého autopilota, a přitom si vychutnávali, jak řídíme loď a ona opravdu pluje tam, kde míříme. To ale jen v tom případě že je náš kurz v souladu s programem autopilota. Pokud se však dostane náš kurz, do kolize s programem a souřadnicemi autopilota, dochází nám, že loď si dělá, co chce, že to nějak nemáme pod kontrolou a najednou vyplouvá na povrch holá pravda, jak to ve skutečnosti je. A to do té doby, než se cíle autopilota a naše opět sjednotí a my se uklidníme, že to přeci jen pod kontrolou máme a toto bylo nějaké nepochopitelné nedopatření.   A tak se to děje dokola, dokud to nepochopíme, neuvidíme, jak to ve skutečnosti je a nerozhodneme se to změnit. Vymazat nechtěné souřadnice a užívat si tu nejlepší možnou plavbu životem. Jak to udělat, popisovat nebudu. Kdo se rozhodne a je připravený, tomu už se do cesty způsob dostane. Třeba i tady zmíněná metoda RUŠ, kterou používám já.

Tak třeba i ta má chyba nakonec přeci jen k něčemu byla, možná vám bude inspirací. Minimálně vděčnost za to, že jsem si mohl zase uvědomit kousek o sobě, zpracovat si v sobě negace a do budoucna zažívat ještě větší radost z toho, že se mi daří vše, na co sáhnu.

Vliv životních pravd, které v dobré víře vtloukáme svým dětem do hlavy.

Vliv životních pravd, které v dobré víře vtloukáme svým dětem do hlavy.

Jako rodiče to myslíme dobře, dáváme dětem rady do života a mnohdy si neuvědomujeme, jaké katastrofální následky mají tyto životní pravdy, které v dobré víře z naší životní zkušenosti vtloukáme dětem do hlavy. Jaké jsou důsledky takových životních přesvědčení? Podělím se o poslední příklad jednoho známého.

Tak si zrovna krátíme dlouhou chvilku při čekání v servise povídáním. No spíše to bylo poslouchání. A tak pozorně poslouchám, jak se jeho myšlenky a slova převalují přes klasická témata emigrantů, politiky, zkaženého dálničního úseku v Ostravě. Je plný vnitřního hněvu a rozhořčení z bordelu a nespravedlnosti, která tady panuje. Díky mým zvídavým otázkám se dostáváme konkrétněji k jeho životu a začíná se v nich rýsovat jednotná nit, která se jeho životním příběhem táhne. Nejprve má jen slabé kontury, ale za chvíli začíná být stále výraznější. Jeho život je boj s nespravedlností tohoto světa. (Pokračování textu…)

Úvaha – Doma

Úvaha – Doma

Jednou řekl jeden moudrý a velký muž, kterého si vážím. „Starejme se sami o sebe. Kdybychom se všichni starali o sebe nejlépe jak umíme, tak by bylo o všechny na světě dokonale postaráno.“

Jenže my se furt snažíme zachránit ten svět venku a někoho v něm, chceme u toho vypadat dobře a přitom to děláme v pravdě hlavně pro sebe. Jen proto abychom se pak konečně vevnitř cítili v klidu. Jenže ono to nefunguje. Je to jako se dívat do zrcadla, kde se nám nelíbí co vidíme a tak se snažíme změnit zrcadlo. I kdybychom ho rozmetali na milión kousků, uvidíme se ve vodní hladině, v odrazu výkladní skříně, v oku druhého a opět se nám nebude líbit co vidíme. Nekonečně, do té doby, dokud to nezměníme, nebo nepřijmeme na sobě. Pokud bychom se postarali o sebe a o svůj klid, uklidili si na svém písečku, tak bychom pak nalezli ten klid nejen v sobě, ale i venku.

Moc pěkný článek na toto téma, který se mi objevil v emailu sdílím, protože je velikým zamyšlením a inspirací. Autor je neznámý a o to víc mu děkuji.

ÚVAHA
Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?
A proč nezachraňuji deštné pralesy?

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže…

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
(Pokračování textu…)

Co má společného záměr a potřeba na velkou?

Co má společného záměr a potřeba na velkou?


Co je to záměr? A co má společného s potřebou na velkou? Mnoho. Už teď prozradím netrpělivému čtenáři, že to první, co mají tyto dvě zdánlivě nespojitelné věci společného, je jednoduchý fakt. A to ten, že bez nich by náš život dost dobře nebyl možný. Záměr je naše vnitřní síla – rozhodnutí, které nás naviguje na cestě životem. Například, dva mají stejnou těžkou nemoc, ale jiné záměry. Jeden má záměr „budu se léčit“ a druhý „budu zdravý“. Ten první se dlouhé roky léčí, ale výsledky nic moc a ten druhý se brzy uzdraví. Rozhoduje o tom právě jejich záměr.  Potřebu na velkou vysvětlovat nemusím, to každý zná. A co tedy mají společného?

V nedávné době mi pomohla si to uvědomit taková veselá příhoda, o kterou s s vámi rád podělím.

Byla sobota a já něco nakupoval, zrovna jsem vycházel z potravin a chystal se do elektra. V  tom se ozvalo bříško s informací, že bych si měl pospíšit, že je něco na cestě. No tak si říkám: „ještě to elektro“, a pak pojedu zpět na chaloupku, kde vykonám onu oblíbenou úlevnou činnost. Znáte to, není nad to se dobře vy… Pak ještě po cestě autem se bříško připomnělo a já vyhodnocoval, jestli to zvládnu až na chaloupku, nebo bude rozumnější se začít poohlížet po nějakém vhodném místě pro vykonání této potřeby. Jenže jsem si říkal, tady to bude jen nějaká ušmudlaná benzínka, tak raději to vydržím. (Pokračování textu…)

Když si něco přeju, žádám to sama od sebe.

Když si něco přeju, žádám to sama od sebe.

Rozhovor s  Abuelou Margaritou, dcerou Luny a Slunce.

Ztratili jsme kontakt s Přírodou, babička Margherita nám to připomíná, osvěcuje nás svým příběhem i svojí magií a ukazuje nám jinou dimenzi. Tu naši!
Babička Margherita, léčitelka a strážkyně máyské tradice, vyrostla se svojí prababičkou, která byla také léčitelka a uměla dělat zázraky. Praktikuje a zná taneční kruhy slunce, země a luny a hledání vize. Patří k radě indiánských stařešinů a věnuje se zasévání zdraví a moudrosti výměnou za radost, kterou jí to přináší, protože na obživu si vydělává při práci s půdou – pěstitelstvím. Když cestuje letadlem a letušky jí chtějí dát nový, čistý plastový kelímek, drží se zuby nehty toho prvního se slovy: “Kdepak, holčičko, tohle končí v Matce Zemi.” Moudrost a moc z ní doslova stříkají, je to něco, co se dá v její přítomnosti jasně vnímat. Její rituály jako je křičení jména novorozence k Matce Zemi, aby ho uznala jako svůj plod a chránila ho, jsou doslova explozemi energie, která dělá dobře všem přítomným. Když se podává člověku do očí a řekne mu, že jsme všichni svatí, něco velmi hlubokého se v něm pohne.
Říká o sobě: “Je mi 71 let. Narodila jsem se na venkově ve státě Jalisco, v Mexiku a žiju v horách. Jsem vdova, mám dvě dcery a dvě vnoučata od mých dcer, ale jinak jich mám tisíce, se kterými jsem se učila lásce bez připoutanosti. Pocházíme z Matky Země a Otce Slunce. Přišla jsem na zem, abych vám připomněla, co je v každém člověku.
– Kam půjdeme po tomto životě??
–  Ó, dceruško, užít si zábavu. Smrt neexistuje. Smrt jednoduše znamená opustit fyzické tělo, když se ti zachce.
 – Jak to myslíte: “Když se ti zachce”?

(Pokračování textu…)

Share This