Jednou řekl jeden moudrý a velký muž, kterého si vážím. „Starejme se sami o sebe. Kdybychom se všichni starali o sebe nejlépe jak umíme, tak by bylo o všechny na světě dokonale postaráno.“

Jenže my se furt snažíme zachránit ten svět venku a někoho v něm, chceme u toho vypadat dobře a přitom to děláme v pravdě hlavně pro sebe. Jen proto abychom se pak konečně vevnitř cítili v klidu. Jenže ono to nefunguje. Je to jako se dívat do zrcadla, kde se nám nelíbí co vidíme a tak se snažíme změnit zrcadlo. I kdybychom ho rozmetali na milión kousků, uvidíme se ve vodní hladině, v odrazu výkladní skříně, v oku druhého a opět se nám nebude líbit co vidíme. Nekonečně, do té doby, dokud to nezměníme, nebo nepřijmeme na sobě. Pokud bychom se postarali o sebe a o svůj klid, uklidili si na svém písečku, tak bychom pak nalezli ten klid nejen v sobě, ale i venku.

Moc pěkný článek na toto téma, který se mi objevil v emailu sdílím, protože je velikým zamyšlením a inspirací. Autor je neznámý a o to víc mu děkuji.

ÚVAHA
Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?
A proč nezachraňuji deštné pralesy?

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže…

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.

Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když,  jak řekl – ta vidina ho moc nelákala. Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do  pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás nemáte lesy?!“  Tak to bolelo! A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené pet-lahve. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a  jen vnímala to, co mi starý Indián předal. Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?

Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent :  Zachraňte prales !?!

Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!

Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat  je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!? Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x krát  spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piano a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat  příště líp. Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe. Chodit víc pěšky.  Přestat si foukat zbytečně vlasy. Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého  konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí. Mohla jsem toho změnit tolik!

Každý den. 365 dní v roce…to není málo!   A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!  Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do mého iPhone. Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy. Mám pokračovat ? A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře, abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl.  Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou  znám. Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo! Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co bylo nejcennější, byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a  cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.

Ano, i my tu máme lesy! A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.

Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt! Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány.  Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.

Pomozme nejdřív sobě.

Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si  vážit rozkvetlé louky za domem. Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů. A já? Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím „naši“ studánku v údolí.

A vím, kde je moje místo.

Doma. V lese.

 

Comments

comments

Share This