Romantic Couple Proposal for Wedding
Rozhodl jsem se psát o silných příbězích, které se svými klienty sdílím. Pokud jsou samozřejmě pro. Aby inspirovaly druhé. Naší největší silou je být upřímný sám k sobě,  přiznat si to, co se bojíme říct druhým. A největší odvahou je ukázat svou zranitelnost. Tady je tedy příběh Davida, kterého trápilo, že má prázdný nenaplněný vztah s ženami. Nejvíce ho to mrzelo s dcerou, které se nějak nevěnuje a nemůže si pomoci. No a kde byla příčina?

Je mi 14 let přicházíme na pokoj k babičce a já míjím omšelou paní, která leží hned v první posteli naproti dveřím,  jdu dále k těm babičkám ležícím v posteli. Nemohu najít tu svou. Musí tady někde být a najednou mi to dochází. Já ji nepoznal, ta stará sešlá paní hned naproti dveří, která v té posteli skoro ani není vidět, je má babička. Stydím se za to, že jsem jí nepoznal a přehlédl.  Je to ta babička, na kterou jsem byl ve svých 10 letech tak ošklivý, protože mi to dovolila. Nebránila se, a tak jsem se jí mohl posmívat. Byla už tehdy nemocná,  měla Alzhaimra a já o tom nevěděl. Teď když jí vidím o pár let později, tak mne to mrzí. Najednou mi dochází, že jsem byl krutý, neměl jsem jí rád a byl jsem na ní hnusný. Ani před tím si to nezasloužila. A ani teď. Už jí to asi nemá smysl říkat, nevnímá mne. Vždyť mne ani nepoznala. A ani já ji. Stydím se za to a je mi to líto a bolí to. Drásá mi srdce, že jsem byl takový sobec a teď už to nemohu změnit. Uvědomuji si to tak bolestně jako nikdy.

Vlastně jsem si to tak jasně nikdy neuvědomil. Je pozdě jí říct“ babi je mi hrozně líto, jak jsem se k tobě choval“. Už mne nevnímá. Opravdu to bolí čím dál víc. Dívám se na ni a vidím všechny ty scény, kdy jsem jí nadával, posmíval se jí a urážel ji. Choval jsem se k ní absolutně bez respektu a bez úcty. Něco se ze mne dere na povrch. Je to lítost vyplavovaná řekou slz. Nemohu to zastavit. Tak dlouho to bylo ve mne a já o tom nevěděl. Jsem s tím. „Příjímám, že jsem si jí nevážil“. Až teď po tolika letech si vzpomínám, jak mi to i před tím bylo líto, ale někde jsem to zastrčil. Schoval jsem to, protože chlapi přeci nepláčou. Teď jsem tady s Tomem ( mým terapeutem) a stále to opakuji. A bolí to. Cítím, jak se ve mně nějaký obrovský balvan pohnul, a teď si razí cestu ven. Jsem s tím.
Tom  mi říká, ať jsem s tím, jen to sleduji, opakuji a dovolím si to vše nechat vyjít napovrch. Jakkoliv se to bude chtít projevit, ať tomu nebráním a umožním to. Je se mnou. Opakuji stále,  „Přijímám, že si jí nevážím. “ A sleduji své pocity. Najednou je to vlna za vlnou. Další bolest, uvědomuji si, že jsem jí to neřekl. Že jí to už nikdy nebudu moci říct. Už to nejde, nevnímá mne, neuslyší mne.  Otevírá se mi další zapomenutý příběh a já vidím, jak o pár dní později se za ní zavírají dveře a její rakev zajíždí někam, kde oheň spálí vše na prach, i mé naděje na to, že jí to ještě někdy budu moci říct. Dochází mi to. „Už jí to nikdy neřeknu“. „Nikdy jsem jí to neřekl a nikdy už jí to neřeknu“. Sžírá mne to jako žíravina. Ale opakuji a přijímám dál. Cítím, jak to odchází a vnímám někde vzadu pocit úlevy. Dávno jsem na to zapomněl. Myslel jsem, že je to vyřešené. Ale teď, když to znovu v myšlenkách procházím, uvědomuji si sílu toho prožitku. Stále pláču a opakuji a přijímám všechny ty bodavé myšlenky. Nevím, jak dlouho to trvá,  ale s tím, jak bolest odchází a já se cítím jako bych postupně shazoval batoh, který mne celý život tížil, si uvědomuji, že to nebyl jen tento okamžik. Ale celý můj život.

Bože já to žil. Přesně tento pocit jsem měl neustále a ničil mne. Vyhledal jsem si partnerku, abych jí mohl urážet a ona si to nechala líbit. Choval jsem se k ní bez respektu a úcty a ona si to nechala líbit. Mám s ní dceru a s tou zažívám to samé. Nemluvím s ní, neříkám jí to, co cítím, chovám se k ní bez lásky a respektu. Nemohl jsem si pomoct a teď to vidím jasně, jako ty nejzářivější hvězdy na noční obloze. Opět to bolí. „Jak jsem k nim mohl být tak krutý?“ „ Jak jsem jim to všem mohl dělat?“ A další uvědomění –„ neměl jsem se to kde naučit.“ „ Ani mě to nikdo neříkal.“ A je mi to jasné. Před tím mi to Tom říkal, ale já to nechápal. „ Žijeme své myšlenky, ne realitu.“ Žijeme všechny ty programy (myšlenky spojené s nepříjemnými pocity), které máme v hlavě někde hluboko zastrčené schované a vytěsněné, neuvědomujeme si je, ale oni nás ovládají. Nevidíme lidi takové, jací skutečně jsou, ale vidíme je přes naše programy, ještě to nechápu. Nevím, jak se to může dít, nerozumím tomu, ale je mi jasné, že přesně takto to funguje, teď to vidím ve svém životě. Neustále jsem dělal přesně to samé, co jsem zažil s babičkou. I když jsem si před tím v těch 14 letech uvědomoval, jak je to hrozné, stále jsem to žil. Až teď mi to dochází. Vidím i otce jak se k němu matka chová hrozně a on si to nechává líbit a uvědomuji si, že tam to asi vzniklo. Nelíbí se mi to, nemám ji za to rád, jak mu to může dělat, jak si to může nechat líbit? Je mi ho líto, a přitom jsem na něj naštvaný, jak to, že neřekne dost, jak to, že si to stále nechává líbit a neřekne NE.  Mám zlost na něho i na ni. Ale nemohu si to vybít na ní, je to přeci matka a já jsem malé dítě. A tak si to vybíjím na babičce, je to přeci taky žena a tak podvědomě ta zlost padá vlastně na ni. Samozřejmě že jsem to vůbec nevěděl. Až teď mi dochází jak to bylo a rozumím tomu propletenci. Jako by s tou bolestí, která na mne tlačila a teď odešla, přišlo světlo porozumění a je mi to naprosto jasné. Jeden program za druhým „Zlobím se na ni, nemam ji rád“, pak, když je slabá, „ je mi jí líto“. „ Uvědomuji si, jak jsem se choval, ale nemůžu jí to říct.“ Pak taky „nechám si to líbit“. A tak jsem vlastně celý život s ženami fungoval. Zlobím se na ně, kdesi hluboko cítím křivdu . Vlastně  ve všech stále vidím tu mámu, která uráží otce. Přitom jsem stejný jako otec, nechám sebou manipulovat, nedokážu říct dost, NE. Jsem slaboch. Nedávám najevo své city, nedokážu to říct. To je tedy nášup. A pak, když vidím, jak se trápí, jak pláčou, jak jsou slabé, je mi to líto. Ale nemohu jim to říct, nemohu jim říct, že je mám rád a že mne to mrzí, že jsem se k nim choval  škaredě. Takže máma, babička, pak učitelky, první láska, další žena –  dcera a poslední partnerka, se všemi je to stejné a pořád dokola.  Nikde před tím nemohu utéct, vždyť to nosím v sobě. A tak přijímám na radu Toma další myšlenku „ Mám jí rád a neřeknu jí to.“.

A tak ubíhá minuta za minutou, světlo venku už vystřídala tma a já po páru hodinách cítím vnitřní klid, jaký jsem snad nikdy necítil. Ta úleva se nedá popsat slovy. Snad 40 kg, které už nemám. Vnímám, že je to pryč. Procházím znovu příběh v nemocnici  a je tam klid.  Myšlenky, které mne ještě před chvílí drásaly, jsou bez emocí. Je to jako sledovat film. Nic to se mnou nedělá. Teď procházím pohřeb a je to pohoda. Neuvěřitelné, co jsem tady zažil. Čekal jsem, že to bude zážitek, ale toto by mne nenapadlo ani ve snu. Každopádně teď vím, že se vše změní. Už to cítím. Změnilo se to. Ve mne je to jinak, a tak se těším na dceru, až ji konečně řeknu, jak ji mám rád. Jak si s ní budu moci povídat. Těším se na mou úžasnou partnerku a vidím ji úplně jinak. Mám jí to chuť říct, ale asi to nepochopí. Jsou věci, které se nedají sdělit. Člověk je musí zažít.

Klienti mi tak, jako David, přinášejí ohromné dary. Když vidím jejich příběhy a to jak nevinné myšlenky utvářejí naše životy, vždy je tam pro mne nějaké porozumění, nějaký dárek. Tento byl o silném uvědomění. Často díky programům, které k lidem a hlavně našim bližním máme, je skrze tyto programy vnímáme negativně. Oni jsou nám zrcadlem a odrážejí nám přesně to, co máme v sobě tak, jako to ženy ukazovaly Davidovi. A my je nenávidíme, nemáme je rádi, zlobíme se na ně. Ale pak když se té osobě něco stane, je slabá, nemocná, má úraz, nehodu, se něco v nás zlomí. Rozbije se zrcadlo a ta osoba nám přestane ukazovat to, co máme v sobě a najednou vidíme jaká je ve skutečnosti. Myslím, že se přepneme z hlavy do srdce a aktivuje se jedna z našich krásných ctností. Soucit. Najednou soucítíme s tou bytostí, vidíme jí takovou jaká je, zranitelná jemná a krásná. A tak si uvědomujeme, jak jsme se nesmyslně chovali a máme sílu jí odpustit. A v tu chvíli odpouštíme sobě. Probudí se láska a ta skrze nás všechno očišťuje.

A to pochopení?

Proč tedy čekat, až se našim nejen blízkým něco stane, zestárnou,  zblbnou, zeslábnou, budou nemocní a podobně? Proč je nemilovat hned? Proč s nimi hned nesoucítit. Proč se nedívat za to zrcadlo, když už si uvědomujeme, že jím pro nás jsou. Dělají to nejlepší, co umí. Mají vždy pozitivní záměry, jen proto, že si nedokáží pomoci, dělají to, co dělají. A často to ještě dělají právě kvůli nám. Až tam my nebudeme mít programy, které je to nutí dělat, nebudou to kvůli nám muset dělat.

A jako vždy abychom se mohli rozhodnout, jak se budeme chovat, musíme si prvně uvědomovat sami sebe, vidět naše myšlenky a pozorovat je. A vím, že to je v zajetí těch programů těžké. Takže vlastně takové uvědomění pro ty, kteří jsou schopni více a více si vše uvědomovat a užívat si perspektivu pozorovatele, kolemjdoucího a neulpívají ve svých programech a myšlenkách. Ví, že je mají, ale že jimi nejsou. Pak můžeme milovat hned, i když se děje něco, co se nějaké naší části nemusí líbit. Nemusíme čekat, až ten člověk bude třeba umírat.

 

 

 

Comments

comments

Share This