Vzpomínám jak jsem pozoroval jednoho muže, který pořád nosil nejméně čtyři tašky. Vždycky jsem si říkal, co v těch taškách asi má. Byly zjevně velmi těžké. Sledoval jsem toho muže jak se prohýbá pod tíhou svého nákladu. Pomoz tomu muži říkala moje mysl. Buď hodný a nabídni mu pomoc. Mohu vám pomoci? Alespoň chvíli vám ty tašky ponesu. Ne, prohlásil. Zmizte! Jděte pryč! Ty jsou moje! A bylo mi to jasné, všichni nosíme své tašky stále s sebou. Pořád sebou vláčíme tíhu svých zranění, bolestí a neuróz. A jsme s tím smířeni. Máme-li dost hrdosti, řekneme: Nepomáhejte mi.
Začal jsem si vybavovat chvíle, kdy lidé viděli, že trpím. Na mé tváři byla vepsána tíha, kterou jsem nesl. Když se mi snažili pomoci, odmítl jsem je. Ne, jsem v pohodě. To je v pořádku, nic se neděje. Byla v tom pýcha, moje hloupá pýcha, nic jiného. Ne, nepotřebuji pomoct. Jsem v pohodě. Je tohle zpráva, kterou jsem posílal i životu?
A tak jsem začal zkoumat, jaké tašky vlastně nosím v hlavě a v srdci. Jak dlouho už na nich lpím? Byla to určitá investice. Kolik let jsem investoval do své ochrany? Chodím s těmi taškami spát. Obědvám s nimi. Kdybych je někde nechal, možná bych se nachladil. A hádejte co bych získal, kdybych ty tašky ještě víc zatížil? Další hrdost a pýchu.
A tohle se odehrává v každém z nás. Není snadné zaměřit pohled do nitra a podívat se na to. Naše situace je stejně extrémní jako u muže s taškami, jen si to neuvědomujeme.Víte co skutečně bolí? Když ty tašky odložíme. A co se stane pokud je odložíme poté, co jsme se s nimi tak dlouho vláčeli? Dojde k odloučení. Pocítíte ztrátu. Cítíte se divně. Máte pocit, jako byste byli nazí. Tohle bolí. Necítím žádnou tíhu. Něco není v pořádku. Nezvládám to. Cítím se zranitelný. Vraťte mi můj život. Není snadné procitnou a otevřít srdce.
Kolik let trvalo než se tašky nebo brnění staly součástí našeho života? Mnoho let. A pak se toho všeho vzdát? Kdepak. My to nemůžeme jen tak pustit. Je to boj. Všechny ty strachy a zranění nás chrání. Lpíme na nich, protože nás chrání před bolestí a nahotou. Odložit ty tašky předpokládá spoustu odvahy. Znovu věřit životu. Je v něm světlo. Věř, že ten kdo do tebe vložil srdce, kdokoli, stále tam je.
Opravdu čtete dobře, v tomto světě, který je plný návodů, jak se cítit skvěle a úžasně, je tady návod, jak se cítit mizerně. Je to sedmi krokový návod tak, jak jsme ho včera sepsali s mým klientem a zároveň kamarádem při koučinku a já dostal nápad se o něj podělit.
“Dědečku a může se lhát? Ano děvče, lhát klidně můžeš, jediný komu nikdy nesmíš lhát, jsi ty sama. “
Tato věta kterou si pamatuji z nějakého filmu ve mně silně rezonuje. Ve svém vývoji se nacházíme vždy na určitém stupni. Celkem je 5 stupňů vývoje lidské bytosti.
Na prvním stupni, tom nejnižším, člověk má problémy, ale neuvědomuje si, že je má. Na tomto stupni není možná žádná změna a jedinec žije své problémy dále. Takový člověk na vás, jak vtipně podotkl přítel, kterému jsem za mnohé vděčný, zakladatel metody RUŠ Karel Nejedlý, bude řvát se slzami v očích, že žádné problémy nemá a že je úplně v klidu.
Znáte to, když přesně víte, za čím jdete, je to hračka, nic není problém, překážky na cestě, pokud vůbec nějaké jsou, hravě překonáváte a tak rychle dojdete do cíle. A k tomu je skvělým pomocníkem a nástrojem právě koučink. Ujasnit si, co já to vlastně chci, vytvořit silnou vizi, nakopnout se pro to, určit první krok na cestě a vyrazit. V opačném případě, když ale nevíte, tak jak to většina lidí má, co chcete, tak je každý problém dobrý na to abyste nezačali.
Na co je ale koučink vyloženě krátký?
Na myšlenky zatížené nepříjemnými pocity, kterým říkám iluze, nebo negativní programy – viry, které jsme si uložili hluboce v sobě a často o nich ani nevíme. Oni se pak stávají těmi podvědomými záměry, kormidelníky naší lodi, určující naši realitu, i přes to, že se na vědomé úrovni s koučem, nebo bez něj, nadchneme pro cokoliv.
Dám příklad z praxe, kdy za mnou přišel klient na ochutnávku koučinku a toho nejvíce zatěžovalo, že v práci obchodníka si nevydělává tolik, kolik chce.
Dnes ráno jsem potkal tento vůz ( viz.foto) a napadlo mne „ jak může vidět na cestu, asi nejezdí“ a ihned mne napadá, že s mnohými lidmi je to stejné.
Představte si, že máme k dispozici auto ( tělo), abychom mohli prozkoumávat svět a život, který nás obklopuje. Co ale vidíme přes ten bordel na skle, kterým jsou všechny naše negace, kterých jsme plní, aniž bychom si to často uvědomovali? Myslíme, že to je přeci ta realita. Opravdu si představte, že sedíte v tom autě viz. foto a nemáte páru o tom co je venku. Jediný způsob pohledu je přes ty skla. Co vidíte. Když se vás někdo zeptá jaký je svět? Co umu odpovíte? Pokud jste nikdy nevystoupili ze svého auta ( těla), tak jediné co vidíte, je ten nepořádek na skle o kterém jste přesvědčeni, že je to ten svět. A nikdo vás nepřesvědčí, že to tak není. Vždyť to přeci každý den vidíte.
Krásné krátké video o tom co nejvíce ovlivňuje naše, vaše životy. Ovlivňuje je vláda, blízcí, počasí? Nebo je to vše trochu jinak? Autor metody RUŠ Karel Nejedlý o své vizi a záměru.