Opravdu čtete dobře, v tomto světě, který je plný návodů, jak se cítit skvěle a úžasně, je tady návod, jak se cítit mizerně. Je to sedmi krokový návod tak, jak jsme ho včera sepsali s mým klientem a zároveň kamarádem při koučinku a já dostal nápad se o něj podělit.
A k čemu je takový návod dobrý?
To nechám na vás a bud rád za vaše komentáře.
Hodně jsme se u toho nasmáli, když si uvědomil, že má vliv na to, jak se cítí a že používá nějakou strategii ( zprvu nevědomě, ale díky koučinku a jeho pozorování se zvědomila) jak si své pocity zhoršit. Když jsem ho požádal, aby mi tu strategii nadiktoval, jako někomu, kdo by to chtěl taky umět, tak nevěřil svým uším.
Tady je těch 7 kroků, jak to zhoršit, jak se cítit ještě hůře. Používáte nějaký z nich? Máte tu moc, to kdykoliv zhoršit, využíváte ji?
- krok – uvědomím si, že mne něco trápí, v jeho případě bolí
- krok – začnu mít obavu, že se to může ještě zhoršit a začnu přehrávat katastrofické scénáře ( rozjedou se příběhy o tom, jak nechci, aby to pokračovalo)
- krok – chci vědět, co to je a proč to mám, jdu si něco přečíst do knih nebo na internet, abych zjistil, proč se mi to děje a co to zhoršuje
- krok – mám ty informace – mám všechny nebo většinu příznaků, je to se mnou vážné a uvědomuji si, že to může být ještě horší. Mám to potvrzeno odborně ( v tomto bodě se začínám cítit hodně mizerně)
- krok – uvědomuji si, že všechny ty věci které to zhoršují dělám
- krok – začínám mít o sebe vážný strach, že umřu
- krok – chci to rychle vyřešit, jsem ve stresu a v panice
Pak už následuje jen útěk do nemocnice, řada vyšetření, na kterých se díky bohu zjistilo, že mi nic není. A mám pocit, že se na mne dívají jako na simulanta.
Vypadá to, že si dělám srandu z něčeho, co ve skutečnosti, pokud to prožíváte, vůbec sranda není a já si to velice dobře uvědomuji. Ale všimněte si, že v realitě toho člověka se nic nezměnilo, byl si schopen svou bolest, nepříjemný pocit za pár hodin tak zhoršit, že prožíval panickou hrůzu a strach o svůj život. A vše se to odehrávalo pouze v mysli.
Nežijeme realitu, žijeme jen představy o ní. A ty jsou pro nás skutečné a považujeme je za realitu.
Jsou Ti jednodušší, kterým, když něco je, tak to neřeší, řeknou si, že to bude v pohodě a brzy to přejde, a tak to brzy přejde. No a pak Ti, kteří chtějí vědět, proč to mají a co to je a jak se to stalo, protože to je přeci vážné. A tak je to vážné.
A jak jste na tom, když vás něco trápí? Máte taky strategii, jak to zhoršit? Musím se přiznat, že ta výše popsaná byla dlouhou dobu i mou oblíbenou, než jsem jí prokoukl.
Já osobně, když se cokoliv podobného děje, se ptám sám sebe. “A jak chceš Tomášku ( ano mám se rád), aby to bylo?” A vyšlu svůj záměr, na který se naladím a poděkuji, že to k němu vede, i když to teď ještě třeba nevidím. Většinou se pak pocity rychle změní. No a když mne to trápí dál, tak jsem k sobě upřímný a použiji RUŠku.