Jednou, když jsem šel ze školy, uviděl jsem kluka ze třídy, který šel ze školy domů. Jmenoval se Kyle. Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice.
Myslel jsem si: “Kdo by odnášel v pátek všechny knížky? Musí to být pěkný trouba.!” Já měl naplánovaný celý víkend – párty a fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne. Pokrčil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků, co utíkali jeho směrem. Běželi na něj! Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě.
Jeho brýle odlítly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj. Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích. Rvalo mi to srdce. Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: (Pokračování textu…)
Zdá se skoro jasné, že když má někdo nějaký vážný problém, třeba i zdravotní, udělá vše proto, aby se ho zbavil a byl v pohodě. A natož ,když je ten problém smrtelný. A jak to s námi lidmi je ve skutečnosti?
Jeden známý ruský léčitel udělal zajímavý pokus. Vytáhl z lékařské kartotéky skupinu, dejme tomu, 500 ( čísla si nepamatuji přesně) nevyléčitelně nemocných lidí. Jednalo se o lidi s rakovinou, kterým lékaři řekli, že pro ně nemohou nic udělat, protože jejich nemoc je nevyléčitelná a že tedy umřou.
Těmto lidem tento léčitel nechal zaslat pozvánky s tím, že pokud dorazí na jeho akci, vyléčí je. Dalo by se předpokládat, že většina dorazí, když už jim nikdo jiný nepomůže a zbývá jim jen čekat na smrt.
Co chceme to nemáme a jen se za tím honíme. Co nechceme toho se jak na potvoru nemůžeme zbavit. Co musíme nebo bychom měli, k tomu se nemůžeme dokopat a co nesmíme, to stále děláme. Nejsme srandovní ? Je to vše jinak. Pokud se nám podaří vymazat CHCI NECHCI MUSÍM a NESMÍM ze své hlavy pak budeme mít vše a přitom to půjde samo. O nic nebudeme usilovat a vše bude dostatek. Uvidíme, že vše je v nejlepším pořádku právě tak, jak to je.
Stále si myslíme, že naše životy a sami sebe musíme nějak vylepšovat. Něco jim chybí a proto to musíme doladit. Musíme se ještě něco naučit, nebo odučit. Změnit své návyky, nebo to jak vypadáme, získat další informace, získat ještě tamto a onamto a pak už budeme šťastní. A to je akorát dobrý obchod pro spousty lidí, kteří na tom vydělávají a snaží se nám nabulíkovat, že ještě zrovna toto co nabízí, je to jediné co potřebujeme ke štěstí. A my tomu často jako bulíci uvěříme a pak zase něco nemáme a tak to chceme a zase něco musíme a nesmíme. Koloběh se znovu roztáčí.
Má zkušenost je o tom, že je to zase přesně naopak. To jediné co potřebujeme je zbavit se všech těchto přesvědčení a iluzí které nás omezují a právě ony jsou zdrojem neustálého stresu a toho že nežijeme ten šťastný život.
Vše je dokonalé tak jak to je i my jsme jedineční dokonalý tak jak jsme jen to nevidíme. Je to jako s přírodou vždy když si člověk myslel, že tam je něco v nepořádku a chtěl to vylepšit, napravit, tak to byl dlouhodobě průser, a s našimi životy je to stejné.
Takže z mého pohledu to co potřebujeme je zbavit se všech těch nesmyslů, kterým jsme uvěřili a které se na nás dále hrnou všemi směry. Je přeci informační doba a my potřebujeme informace – což je jen další nesmysl, tak jich do sebe hltáme více a více. A ony nás IN FORMUJÍ to znamená zformují – změní, když je pustíme dovnitř. Když jim uvěříme tak se stanou našim přesvědčením a to pak žijeme. Otázka jestli to předsvědčení, kterému uvěřím mne dělá šťastnějšího nebo uhoněnějšího. A jak to máte Vy?
Dnes ráno byla taková mlha, že jsem viděl jen pár kroků před sebe a tápal jsem na cestě, kterou pravidelně chodím se synem do školy. V tu chvíli mi to došlo. Když přijde mlha do našich hlav, je to úplně stejné. Vše, co bylo před tím tak jasné, je zastřeno, a my nechápeme, jak se to jen mohlo stát. Znáte také ten pocit? Pro něco jsme se v životě rozhodli, přesně jsme věděli, co chceme, co je potřeba udělat, měli jsme jasno, cítili jsme radost, nadšení a zaplavila nás ohromná energie. Pak se něco ale stalo. Ani nevíme pořádně co. Jen cítíme, že to není jaksi ono, že je to jiné, než to bylo. Jasno vystřídal zmatek, nadšení – strach, jistotu nahradily pochybnosti. Co se to stalo?
Přišla mlha. Vše co bylo tak jasné, je najednou zastřeno. A s mlhou a zastřením přichází nejistota a strach. Někdo se může ptát, odkud se vzala, odkud přišla? Jak dlouho tady bude a co tady dělá? Někdo se začne rozčilovat, nechce mlhu a tak se s ní snaží bojovat. Nic z toho ale není podstatné, navíc nemůžete vyhrát nad mlhou, jen plýtváte svou energií. Někdo to zase vzdá. Uvěří tomu, že to byl jen sen, že to v co uvěřil, není skutečné, najednou to nevidí, a proto to neexistuje.
Tak jako v přírodě se objevuje mlha, tak se objevuje i v našich životech. To se prostě stává, je to součást života. A co s tím, když se objeví?
Jak na nás působí a jak nás ovlivňuje zvuk? Jak se budete cítit po 10 minutách strávených v lese a jak, po 10 minutách na rušné křižovatce ve špičce? A to co nejvíce ovlivní vaše pocity, je právě zvuk.
Zvuk je všude a prostupuje vším. Vlastně je prvotní vibrací. Všechno je ve své podstatě jen energií a vibrací, kmitající na určitém kmitočtu, a naše smysly z toho pak dělají zrakové, sluchové, nebo jiné vjemy. Ale podstata všeho je vibrace – zvuk. A ten ovlivňuje hmotu a hlavně vodu, která je nejlepším nosičem informace, více než si myslíme, jak můžete níže i vidět. Vědci zkoumající subatomární částice prohlásili “V určitou chvíli jsme pochopili, že abychom uviděli skutečnost, musíme se přestat dívat a začít naslouchat.” Protože zvuk je původní a nejvíce nás klame právě zrak, kterému paradoxně přikládáme největší důležitost. Takže i z vědeckého pohledu nás zvuk vlastně neovlivňuje, ale vytváří. Existují určité frekvence a vibrace, které jsou vysoce harmonizující. Patří mezi ně například zvuk slabiky OM, který je podle véd a jiných tradic prvotním zvukem univerza, který vše vytváří a harmonizuje, zní na pozadí všeho. Když budete někde, kde je opravdové ticho ( což se Vám ve městě asi nepodaří) a úplně se ztišíte, co uslyšíte? Ticho? Vyzkoušejte to a opravdu se zaposlouchejte, budete překvapeni.
Rozhodl jsem se psát o silných příbězích, které se svými klienty sdílím. Pokud jsou samozřejmě pro. Aby inspirovaly druhé. Naší největší silou je být upřímný sám k sobě, přiznat si to, co se bojíme říct druhým. A největší odvahou je ukázat svou zranitelnost. Tady je tedy příběh Davida, kterého trápilo, že má prázdný nenaplněný vztah s ženami. Nejvíce ho to mrzelo s dcerou, které se nějak nevěnuje a nemůže si pomoci. No a kde byla příčina?
Je mi 14 let přicházíme na pokoj k babičce a já míjím omšelou paní, která leží hned v první posteli naproti dveřím, jdu dále k těm babičkám ležícím v posteli. Nemohu najít tu svou. Musí tady někde být a najednou mi to dochází. Já ji nepoznal, ta stará sešlá paní hned naproti dveří, která v té posteli skoro ani není vidět, je má babička. Stydím se za to, že jsem jí nepoznal a přehlédl. Je to ta babička, na kterou jsem byl ve svých 10 letech tak ošklivý, protože mi to dovolila. Nebránila se, a tak jsem se jí mohl posmívat. Byla už tehdy nemocná, měla Alzhaimra a já o tom nevěděl. Teď když jí vidím o pár let později, tak mne to mrzí. Najednou mi dochází, že jsem byl krutý, neměl jsem jí rád a byl jsem na ní hnusný. Ani před tím si to nezasloužila. A ani teď. Už jí to asi nemá smysl říkat, nevnímá mne. Vždyť mne ani nepoznala. A ani já ji. Stydím se za to a je mi to líto a bolí to. Drásá mi srdce, že jsem byl takový sobec a teď už to nemohu změnit. Uvědomuji si to tak bolestně jako nikdy. (Pokračování textu…)
