“Dědečku a může se lhát? Ano děvče, lhát klidně můžeš, jediný komu nikdy nesmíš lhát, jsi ty sama. “
Tato věta kterou si pamatuji z nějakého filmu ve mně silně rezonuje. Ve svém vývoji se nacházíme vždy na určitém stupni. Celkem je 5 stupňů vývoje lidské bytosti.
Na prvním stupni, tom nejnižším, člověk má problémy, ale neuvědomuje si, že je má. Na tomto stupni není možná žádná změna a jedinec žije své problémy dále. Takový člověk na vás, jak vtipně podotkl přítel, kterému jsem za mnohé vděčný, zakladatel metody RUŠ Karel Nejedlý, bude řvát se slzami v očích, že žádné problémy nemá a že je úplně v klidu.
Znáte to, když přesně víte, za čím jdete, je to hračka, nic není problém, překážky na cestě, pokud vůbec nějaké jsou, hravě překonáváte a tak rychle dojdete do cíle. A k tomu je skvělým pomocníkem a nástrojem právě koučink. Ujasnit si, co já to vlastně chci, vytvořit silnou vizi, nakopnout se pro to, určit první krok na cestě a vyrazit. V opačném případě, když ale nevíte, tak jak to většina lidí má, co chcete, tak je každý problém dobrý na to abyste nezačali.
Na co je ale koučink vyloženě krátký?
Na myšlenky zatížené nepříjemnými pocity, kterým říkám iluze, nebo negativní programy – viry, které jsme si uložili hluboce v sobě a často o nich ani nevíme. Oni se pak stávají těmi podvědomými záměry, kormidelníky naší lodi, určující naši realitu, i přes to, že se na vědomé úrovni s koučem, nebo bez něj, nadchneme pro cokoliv.
Dám příklad z praxe, kdy za mnou přišel klient na ochutnávku koučinku a toho nejvíce zatěžovalo, že v práci obchodníka si nevydělává tolik, kolik chce.
Dnes ráno jsem potkal tento vůz ( viz.foto) a napadlo mne „ jak může vidět na cestu, asi nejezdí“ a ihned mne napadá, že s mnohými lidmi je to stejné.
Představte si, že máme k dispozici auto ( tělo), abychom mohli prozkoumávat svět a život, který nás obklopuje. Co ale vidíme přes ten bordel na skle, kterým jsou všechny naše negace, kterých jsme plní, aniž bychom si to často uvědomovali? Myslíme, že to je přeci ta realita. Opravdu si představte, že sedíte v tom autě viz. foto a nemáte páru o tom co je venku. Jediný způsob pohledu je přes ty skla. Co vidíte. Když se vás někdo zeptá jaký je svět? Co umu odpovíte? Pokud jste nikdy nevystoupili ze svého auta ( těla), tak jediné co vidíte, je ten nepořádek na skle o kterém jste přesvědčeni, že je to ten svět. A nikdo vás nepřesvědčí, že to tak není. Vždyť to přeci každý den vidíte.
Proč nemáte dost peněz, času lásky, štěstí a doplňte sami, co chybí právě Vám?
Řekli mi to holubi. A jak? Sedím si tak na náměstí a čtu knížku. Jak vnímám i ruch kolem, všímám si holubů, kteří hledají něco na zub. A tak mne napadá, že jsem koupil čerstvé pečivo a tak by jim celozrnný rohlík mohl šmakovat. Začnu jim ho házet a pak mne napadne vyzkoušet, jak budou reagovat, když jim ho dám nadrobený na ruku a natáhnu ji. Ze startu všichni utečou a nevěřícně koukají na tu ruku. Pak se dva z deseti holubů pomaličku přibližují, jeden to ale 5 cm před rukou vzdává a druhý, se pomaličku, krok po krůčku, blíží k ruce. (Pokračování textu…)
Jsem tak nadšený tím, jak jednoduše se můžeme zbavit našich trápení, která nás sužovala celý život, že mám potřebu to předávat dále, aby si lidé více a více uvědomovali, že to co jim ztrpčuje život, nemusí dále žít. Co Vás nejvíce sere, na všem životě? Co to je, co Vás dennodenně zatěžuje? Jsou to vztahy, práce, zdraví, peníze? Schválně jsem použil tvrdší slovo, abyste to co nejjednodušeji pojmenovali a dlouho nebádali. A představte si, jaké by to bylo, kdyby to co Vás tak zatěžuje, bylo pryč? Co byste mohli dělat? Jak byste se cítili? Jak by to ovlivnilo vaše vztahy? Vaši práci a Váš celý život?
Myslíte si, že je to jen sen? Může být skutečností. Pro mne a pro mnoho dalších se tak stalo.
Povím Vám příběh.
Znám jednoho člověka a znám ho velice dobře. Více než si dokážete představit. Ten člověk je velice empatický a společenský a i přesto, že má rád lidi a oni jej, měl z nich podvědomě strach. (Pokračování textu…)
.jpg)
