Vyberte stránku
Taky děláte něco, co nechcete, ale neumíte si pomoct?  Naše chování je naprogramované. Že ne?

Taky děláte něco, co nechcete, ale neumíte si pomoct? Naše chování je naprogramované. Že ne?


Je to opravdu neuvěřitelné, znáte to taky? Stává se vám, že uděláte něco, co jste vůbec nechtěli, navíc si uvědomujete, že to děláte často, a nemůžete si pomoci. Prostě se to nějak děje, stane.  Zbudou vám jen pocity hořkosti z toho, že to nemáte pod kontrolou.

Jako třeba mi zrovna teď. Upravoval jsem nahrávku z našeho semináře „Síla Zvuku a čakry“, kde jsme, jako skupina lidí, intuitivně zpívali. Prostě jsme zpívali nepřipraveně, úplně poprvé, jak nás to napadne. Byl to pro všechny moc silný a nádherný zážitek. A když jsem si to dneska pouštěl, žasl jsem nad tou krásou. Dojímalo mne to a už jsem se těšil, jak to lidem pošlu. Jakou krásu jsme vytvořili, a přitom s úplnou lehkostí, bez příprav. Navíc většina z nás si myslí, že neumí vůbec zpívat.  Těžko to popisovat, bylo to tak nádherné, jedinečné. To, jak se vysoké ženské hlasy prolínaly s hlubokými mužskými. Jak vznikaly a zanikaly nové tóny a melodie, a přitom neustále zněl nosný souzvuk.

Ale k věci.

Po úpravě jsem nahrávku uložil a už se těšil, jak to lidem pošlu. Program se mě ještě ptá, jestli chci měny uložit. Volím NE, protože už jsem to přeci uložil jako skladbu na disk. Pak jsem ještě vymazal záznam i ze záznamníku z karty, protože už ho přeci nebudu potřebovat a ať je karta čistá a připravená na příště.

Hledám tu nahrávku v adresáři, kde by měla být, abych jí poslal lidem, ale nemohu ji najít. Tam, kde jsem si myslel, že jsem ji uložil, není. Říkám si: „to přece není možné, někde tady musí být“. A pak mi to došlo. Já uložil jen nastavení,  na které se mne program ptal, ale nahrávku asi ne. Zalívá mne pot, protože mi dochází, že jsem to vymazal a vymazal jsem to i z karty. A protože jsme zpívali intuitivně, tak už to nikdy nebude stejné. Prostě je to jednou pro vždy nenávratně pryč. Napadá mne poslední záchrana,“ možná to bude ještě v koši“. Ne, není. „A je to v prd…“, napadá mne.

Cítím se nějak divně, ale říkám si „ vše se děje, jak má, tak to tak má být. Mělo to být jen zazpíváno a nezaznamenáno. “ V podstatě se to snažím obkecat a namalovat na růžovo, ale nefunguje to. Nepomáhá mi to, cítím se mizerně. Mísí se ve mne pocity smutku, že je to nenávratně pryč. Naštvání, že jsem to neuložil, že je to moje vina, hořkost nad tím, jak se to mohlo stát. Vždyť jsem byl přesvědčen, že jsem to uložil! A ještě pocit, že toto zažívám v poslední době často. Něco zkazím, ale vlastně za to jako by nemůžu, protože mi  v tu chvíli, když jsem to dělal, vůbec nedocházelo, že dělám něco špatně. Tak si říkám, podíváme se tomu na zoubek.  Jelikož jsem terapeutem metody RUŠ  a vím, že za každým blbým pocitem, je nějaký program, tak hledám. Ptám se sám sebe. Co tě na tom tedy tak štve? A konkretizuji své myšlenky. 1.už se to nedá zpravit, je to nenávratně pryč, zničil jsem to – asi největší bolest. Za 2. budou na mne naštvaní, až to zjistí a za 3. všechno zničím. No a za 4. ještě ta hořkost z toho, že jsem si myslel, že to dělám dobře, že nedělám nic špatně…

No a už se mi otevírá situace, kdy mne asi v 10 letech otec zbil za to, že jsem zničil videonahrávku z dovolené z Bulharska. Snažil jsem se sice zapírat, že to já ne. Ale jelikož byl v obraze Bulharska obraz našich dveří – to když jsem tu kameru při jedné mé průzkumné misi po bytě našel a zkoušel jsem natáčet, tak bylo zapírání celkem zbytečné. Takže „ Zničil jsem to, je to nenávratně pryč, už se to nedá zpravit, navíc můj pocit, že jsem nevěděl, že dělám něco špatného, a teď jsou na mne rodiče naštvaní.  Navíc ještě dostávám a táta řve: „Ty kazisvěte, na co šáhneš, to zničíš.“.

Pokud pozorně čtete linii těch dvou příběhů, tak zjišťujete velkou podobnost. Sice jiná situace, ale úplně stejné pocity a myšlenky. Navíc opravdu takové situace zažívám v poslední době opakovaně. Má poslední chyba – nechyba  mne stála si 7 500,-. Vesmír a život nám zrcadlí vnějším to vnitřní. A pak je na nás jestli se rozhodneme s tím něco udělat.

V názvu článku je  „naše chování je naprogramované“. Chápu, že spousta lidí si řekne, co to je za blbost, dělám, co chci. Jsem svobodný. Opravdu?  Myslíme si, že rozhodujeme, ale ve skutečnosti rozhoduje někdo jiný v nás, za nás.  Naše chování je naprogramované.  Velkou výhodou je, že programátorem jsme my!!! Vytvořili jsme je my sami ve spolupráci s rodiči. A tak, jak jsme ty programy, které sedí v našem podvědomí a tahají za nitky situací, života a nechávají nás u toho, abychom si mysleli, že to máme pod kontrolou a řídíme to my, vytvořili, tak je také můžeme změnit. Je to, jako bychom byli kormidelníky lodi, která má zapnutého autopilota, a přitom si vychutnávali, jak řídíme loď a ona opravdu pluje tam, kde míříme. To ale jen v tom případě že je náš kurz v souladu s programem autopilota. Pokud se však dostane náš kurz, do kolize s programem a souřadnicemi autopilota, dochází nám, že loď si dělá, co chce, že to nějak nemáme pod kontrolou a najednou vyplouvá na povrch holá pravda, jak to ve skutečnosti je. A to do té doby, než se cíle autopilota a naše opět sjednotí a my se uklidníme, že to přeci jen pod kontrolou máme a toto bylo nějaké nepochopitelné nedopatření.   A tak se to děje dokola, dokud to nepochopíme, neuvidíme, jak to ve skutečnosti je a nerozhodneme se to změnit. Vymazat nechtěné souřadnice a užívat si tu nejlepší možnou plavbu životem. Jak to udělat, popisovat nebudu. Kdo se rozhodne a je připravený, tomu už se do cesty způsob dostane. Třeba i tady zmíněná metoda RUŠ, kterou používám já.

Tak třeba i ta má chyba nakonec přeci jen k něčemu byla, možná vám bude inspirací. Minimálně vděčnost za to, že jsem si mohl zase uvědomit kousek o sobě, zpracovat si v sobě negace a do budoucna zažívat ještě větší radost z toho, že se mi daří vše, na co sáhnu.

Jak vlastně fungujeme? A máme viníka…

Jak vlastně fungujeme? A máme viníka…

 

Je krásné sledovat, jak si libujeme v hledání viníků. Nic tak člověku nepomůže, jako najít viníka. Cítím se blbě, tak to na někoho musím co nejrychleji hodit. Ono se mi pak náramně uleví. To si alespoň často myslíme. Opak je sice pravdou, no ale co. Skutečné příčiny svých trápení a problémů jsme nevyřešili, a tak nás zatěžují a trápí dále. A v tomto rozmanitém vesmíru, se vždy najde někdo, nebo něco, co nám bude ochotně hrát to naše divadlo. Opravdu se zaposlouchejte do mluvy lidí, jak si stěžují tamhle na šéfa, na souseda, na manželku, na politiky a na bůh ví co všechno, co může za jejich blbé pocity. V podstatě většina lidí se o ničem jiném ani nebaví. Dokonce to vypadá často i logicky a pravdivě, ale pravda je úplně jinde.
Třeba sousedka, které má strašné migrény a bolesti hlavy, si přichází stěžovat na hluk, který dělá rodina nad ní a jí z toho málem může prasknout hlava. Máme viníka, bolí mne hlava – můžou za to Ti darebáci, co tak hlasitě dupou. Jasné. No hlava sivce bolí dále, sousedé taky s hlukem nějak nepřestávají a když ano, tak jako na potvoru venku začnou sekat trávu a o nový zážitek je hned postaráno. No ale alespoň víme z čeho to máme .o)) Tedy myslíme si. Skutečnost je úplně jiná. (Pokračování textu…)

Poselství Tvé nemoci – Tvého problému.

Poselství Tvé nemoci – Tvého problému.

Tvá nemoc nebo problém za tebou přišel, aby  Ti ukázal co v sobě máš nevyřešeného. Není to soupeř, se kterým je třeba bojovat a porazit ho, je to přítel a partner, informace – je to zpětná vazba, která Ti oznamuje, že ses někde vychýlil z kurzu, z rovnováhy a harmonie. Je to kontrolka Tvého auta, která svítí, aby Tě upozornila a nasměrovala Tvou pozornost tím správným směrem.

Bojuješ snad s blikající nebo svítící kontrolkou v autě ? Vezmeš kladívko a rozmlátíš ji, potvoru jednu blikající, aby si už od ní měl klid? Nebo před ní chceš utéct, a tak jí přelepíš, nebo se díváš jinam, aby si ji neviděl?  Nebo to obkecáš a říkáš si “no to je jen kontrolka, to se nic neděje, však auto zatím jede”? Nebo to hodíš na druhé? “Ať s tím někdo něco udělá, vždyť mě tady svítí kontrolka a to se mi nelíbí. Někdo by to měl vyřešit, něco s tím udělat.” Můžeš použít všechny tyto neúspěšné strategie, ale asi správně tušíš, že problém, který Ti ta kontrolka signalizuje, přetrvává a časem se ozve s větší urputností a razancí a bude Ti znepříjemňovat život o to víc. Bude žadonit o vyřešení až to jednou bude tak silné, že už to nebudeš moci ignorovat. Vesmír prostě použije silnější páku. Ne snad proto, že by Tě neměl rád. Právě naopak, protože Tě miluje a chce Ti pomoct se toho zbavit. Jenže Ty děláš mrtvého brouka.

(Pokračování textu…)

Proč se to děje? Jak to vypadá, když vnější odráží vnitřní.

Proč se to děje? Jak to vypadá, když vnější odráží vnitřní.

 

Je to úžasné hřiště tady na této Zemi. Všichni tady máme vše, co potřebujeme. Opravdu všichni. Dnes jsem byl běhat v parku a potkal jsem kamarádku, která se mnou sdílela nějaký problém, který jí trápí, a tak jsem si chvíli povídali a opět jsme na to narazili. Na co? Na to, proč se to děje.

Proč zažíváme trápení, bolest, lítost proč zažíváme beznaděj, ve které nedokážeme pomoci těm, které máme rádi. Proč trpí zvířata, proč lidé, a proč já? Proč je na nás ten nebo onen takový? Každý máme nějaká svá trápení a každý jsme si asi někdy položili tu otázku PROČ? A naše logika a mysl začala hledat, pídit se, analyzovat, spojovat, uvažovat, a často na to i přišla. A vesměs byla úplně vedle!

Například jednoho mého kamaráda bolely záda, a když jsme si o tom povídali, tak nejhorší na tom bylo, že se té bolesti nedokáže zbavit. Logika hledá, kdy to začalo, s čím to souviselo, kdy se to projevuje, kdy je to nejhorší, kdo za to může. A tak logika třeba přišla na to, že to má od té doby, co zvedal těžké věci a něco mu tam škublo. Aha, tak to je ono, něco se mi tam pokazilo – posunulo se atd. Navíc logika přijde na to, že se to zhoršuje, když prší, takže vyvodí důsledky, že to voda zhoršuje, a pak také, když zvedáte těžké věci. No jo, tak to musím k doktorovi, prozíravější k masérovi a ještě více prozíravější a uvědomělí hledají, jak to souvisí s tělem a co jim tím tělo chce říct. Třeba, že si toho moc nakládají na záda- to je taky logické, že? Když mne bolí záda… A protože to bolí už dlouho, tak bude logickým závěrem, že si toho na svá bedra berete příliš už dlouho. Tak to bychom měli.  No jo, jenže výsledek jako u kamaráda je, že to už řadu let řeší a je to všechno na prd. Bolí to stejně. Tak moje otázka, co je na tom všem nejhorší – No to, “že se toho do prdele nemůžu zbavit”. Pokud jste pozorní, zaznělo to v rozhovoru už podruhé. Na začátku a teď znovu. Tak a teď k věci. Takže PROČ to má?

(Pokračování textu…)

Mlha v našich hlavách

mlha

Dnes ráno byla taková mlha, že jsem viděl jen pár kroků před sebe a tápal jsem na cestě, kterou pravidelně chodím se synem do školy. V tu chvíli mi to došlo. Když přijde mlha do našich hlav, je to úplně stejné. Vše, co bylo před tím tak jasné, je zastřeno, a my nechápeme, jak se to jen mohlo stát. Znáte také ten pocit?  Pro něco jsme se v životě rozhodli, přesně jsme věděli, co chceme, co je potřeba udělat, měli jsme jasno, cítili jsme radost, nadšení a zaplavila nás ohromná energie. Pak se něco ale stalo. Ani nevíme pořádně co. Jen cítíme, že to není jaksi ono, že je to jiné, než to bylo. Jasno vystřídal zmatek, nadšení – strach, jistotu nahradily pochybnosti. Co se to stalo?

Přišla mlha. Vše co bylo tak jasné, je najednou zastřeno. A s mlhou a zastřením přichází nejistota a strach.  Někdo se může ptát, odkud se vzala, odkud přišla? Jak dlouho tady bude a co tady dělá? Někdo se začne rozčilovat, nechce mlhu a tak se s ní snaží bojovat. Nic z toho ale není podstatné, navíc nemůžete vyhrát nad mlhou, jen plýtváte svou energií. Někdo to zase vzdá. Uvěří tomu, že to byl jen sen, že to v co uvěřil, není skutečné, najednou to nevidí, a proto to neexistuje.

Tak jako v přírodě se objevuje mlha, tak se objevuje i v našich životech. To se prostě stává, je to součást života. A co s tím, když se objeví?

(Pokračování textu…)