Tvá nemoc nebo problém za tebou přišel, aby Ti ukázal co v sobě máš nevyřešeného. Není to soupeř, se kterým je třeba bojovat a porazit ho, je to přítel a partner, informace – je to zpětná vazba, která Ti oznamuje, že ses někde vychýlil z kurzu, z rovnováhy a harmonie. Je to kontrolka Tvého auta, která svítí, aby Tě upozornila a nasměrovala Tvou pozornost tím správným směrem.
Bojuješ snad s blikající nebo svítící kontrolkou v autě ? Vezmeš kladívko a rozmlátíš ji, potvoru jednu blikající, aby si už od ní měl klid? Nebo před ní chceš utéct, a tak jí přelepíš, nebo se díváš jinam, aby si ji neviděl? Nebo to obkecáš a říkáš si “no to je jen kontrolka, to se nic neděje, však auto zatím jede”? Nebo to hodíš na druhé? “Ať s tím někdo něco udělá, vždyť mě tady svítí kontrolka a to se mi nelíbí. Někdo by to měl vyřešit, něco s tím udělat.” Můžeš použít všechny tyto neúspěšné strategie, ale asi správně tušíš, že problém, který Ti ta kontrolka signalizuje, přetrvává a časem se ozve s větší urputností a razancí a bude Ti znepříjemňovat život o to víc. Bude žadonit o vyřešení až to jednou bude tak silné, že už to nebudeš moci ignorovat. Vesmír prostě použije silnější páku. Ne snad proto, že by Tě neměl rád. Právě naopak, protože Tě miluje a chce Ti pomoct se toho zbavit. Jenže Ty děláš mrtvého brouka.
Vesmír – Bůh – Příroda vše vytvořila dokonalé. I nás. Vše vytvořila v harmonii. Jenže my se sami sebe z té harmonie vytrháváme, a tak máme jako dar emoce a tělesné pocity, které jsou zpětnou vazbou našeho systému, informujícího nás, kde se právě vychylujeme z kurzu. A čím a jak se vychylujeme z kurzu? Myšlenkami. Něco, někoho, sami sebe hodnotíme negativně. Všimni si, že Tvé emoce a tělesné pocity následují vždy po myšlenkách. Pokud máš zrovna nepříjemné tělesné pocity nebo emoce, podívej se do hlavy, na co myslíš. Vždy to bude něco nepříjemeného. Rozjel si nějaký film, který pro Tebe není dobrý a tvůj informační systém Tě ihned varuje. I naopak. Pokud máš příjemné pocity a emoce, tak zase myslíš na něco příjemného. Je to tak geniálně jednoduché!
Jenže my jsem se stali v průběhu času imunní, a tak se rádi trápíme. Hodnotíme sami sebe nebo okolí, situace negativně a to nám způsobuje nepříjemné pocity. Myslíme si, že to je normální. Že je normální být nemocný, mít párkrát do roka rýmu, chřipku nebo angínu. Je normální, že se partneři nerespektují a hádají. Problémy, starosti a trápení prostě patří k životu. S věkem je normální, že toho všeho přibývá, začnou nám tuhnout svaly, řídnout kosti, chrupavky křupají atd. STOP! Ne! Není to normální! Lidský ogranismus je schopen fungovat stovky let. Někde jsem se dočetl, že třeba játra jako filtr jsou vytvořeny a předimenzovány tak, aby byly schopny filtrovat 300 let a s jinými orgány je to podobné. A někteří jsou schopni je odrovnat za 30 let. To není normální. Ano, stalo se to jakousi normou kolem a tu nákazu nejvíce rozšiřuje právě tento program ” je to normální, že to k věku a k životu patří”. Doktoři nám říkají “no a co čekáte, to už lepší nebude, buďte rádi, že chodíte” apod. Ne, to opravdu není normální. Normální je být zdravý a zažívat radost, krásu, harmonii, lásku a hojnost. Cítit svět jako bezpečné místo a vnímat druhé lidi i zvířata jako přátele. Situace jako zázraky, které můžeme zažívat a jsou výsledkem, manifestací našich myšlenek a přání. To je normální. K tomu bychom měli směřovat. Jenže my s tím nemůžeme přestat, nemůžeme si pomoct, a tak to děláme dále a dále. Ignorujeme zpětné vazby. A ony jsou intenzivnější a intenzivnější, až přijde nemoc, kterou už často nelze přehlédnout, a pokud ano, tak přijde ještě těžší nemoc, kterou už nepřehlédneme.
Pokud jsme v kurzu, v harmonii, tak máme příjemné tělesné pocity a emoce a jsme šťastní. Nemá smysl s tím bojovat, protože bojujeme sami se sebou. Nemá smysl před tím utíkat, protože utíkáme sami před sebou. Nemá smysl to obkecávat, protože tím lžeme sami sobě. A nemá smysl to házet na druhé a chtít, aby druzí vyřešili naše vychýlení. Je to jen a jen na nás. Sami jsme zodpovědni za své štěstí i neštěstí.
To první, co je potřeba udělat, je vidět to. Vidět v tom to poselství – přiznat si to, a pak pochopit to poselství. Přijmout ten jednoduchý fakt, že si to sami děláme a tvoříme. Pak se mohou v našich životech začít dít velké změny. Pak se můžeme namísto myšlenek, které nás ubíjejí, začít ptát “Jak chci aby to bylo? Co proto to mohu udělat? Co může být ten první nejmenší krok, kterým začnu?” a můžeme vykročit směrem ke svému šťastnému a naplněnému životu. Každý sám za sebe. A když to uděláme, najednou vidíme, že to není vůbec jen na nás. Že je tady spousty bytůstek, které pomáhají a vždy tady byly připraveny pomoct, jen jsme je ve své nadutosti a pýše přehlíželi, nevnímali. No, a tak to není jen s lidmi, ale s celým životem. Vždy tu je a byl i pro nás, aby pomohl, ukázal, komunikoval a tančil v té úžasné interakci zvané život. A aby jsme si ten tanec užívali i když nám někdo zrovna šlápl na prsty. Buďme rádi, že je máme a že můžeme tančit.