Vyberte stránku
Silný příběh který mne dnes rozplakal. O síle okamžiku a srdci.

Silný příběh který mne dnes rozplakal. O síle okamžiku a srdci.

 

Jednou, když jsem šel ze školy, uviděl jsem kluka ze třídy, který šel ze školy domů. Jmenoval se Kyle. Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice.

Myslel jsem si: “Kdo by odnášel v pátek všechny knížky? Musí to být pěkný trouba.!” Já měl naplánovaný celý víkend – párty a fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne. Pokrčil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků, co utíkali jeho směrem. Běželi na něj! Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě.

Jeho brýle odlítly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj. Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích. Rvalo mi to srdce. Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: (Pokračování textu…)

Jak to s námi doopravdy je?

Different-Hd-Widescreen-Wallpapers-1440x2560

Zdá se skoro jasné, že když má někdo nějaký vážný problém, třeba i zdravotní, udělá vše proto, aby se ho zbavil a byl v pohodě. A natož ,když je ten problém smrtelný. A jak to s námi lidmi je ve skutečnosti?

Jeden známý ruský léčitel udělal zajímavý pokus. Vytáhl z lékařské kartotéky skupinu, dejme tomu, 500 ( čísla si nepamatuji přesně)  nevyléčitelně nemocných lidí. Jednalo se o lidi s rakovinou, kterým lékaři řekli, že pro ně nemohou nic udělat, protože jejich nemoc je nevyléčitelná a že tedy umřou.

Těmto lidem tento léčitel nechal zaslat pozvánky s tím, že pokud dorazí na jeho akci, vyléčí je. Dalo by se předpokládat, že většina dorazí, když už jim nikdo jiný nepomůže a zbývá jim jen čekat na smrt.

(Pokračování textu…)

Mlha v našich hlavách

mlha

Dnes ráno byla taková mlha, že jsem viděl jen pár kroků před sebe a tápal jsem na cestě, kterou pravidelně chodím se synem do školy. V tu chvíli mi to došlo. Když přijde mlha do našich hlav, je to úplně stejné. Vše, co bylo před tím tak jasné, je zastřeno, a my nechápeme, jak se to jen mohlo stát. Znáte také ten pocit?  Pro něco jsme se v životě rozhodli, přesně jsme věděli, co chceme, co je potřeba udělat, měli jsme jasno, cítili jsme radost, nadšení a zaplavila nás ohromná energie. Pak se něco ale stalo. Ani nevíme pořádně co. Jen cítíme, že to není jaksi ono, že je to jiné, než to bylo. Jasno vystřídal zmatek, nadšení – strach, jistotu nahradily pochybnosti. Co se to stalo?

Přišla mlha. Vše co bylo tak jasné, je najednou zastřeno. A s mlhou a zastřením přichází nejistota a strach.  Někdo se může ptát, odkud se vzala, odkud přišla? Jak dlouho tady bude a co tady dělá? Někdo se začne rozčilovat, nechce mlhu a tak se s ní snaží bojovat. Nic z toho ale není podstatné, navíc nemůžete vyhrát nad mlhou, jen plýtváte svou energií. Někdo to zase vzdá. Uvěří tomu, že to byl jen sen, že to v co uvěřil, není skutečné, najednou to nevidí, a proto to neexistuje.

Tak jako v přírodě se objevuje mlha, tak se objevuje i v našich životech. To se prostě stává, je to součást života. A co s tím, když se objeví?

(Pokračování textu…)

Proč se s tím vláčíme sami? Příběh o nás.

volnostVzpomínám jak jsem pozoroval jednoho muže, který pořád nosil nejméně čtyři tašky. Vždycky jsem si říkal, co v těch taškách asi má. Byly zjevně velmi těžké. Sledoval jsem toho muže jak se prohýbá pod tíhou svého nákladu. Pomoz tomu muži říkala moje mysl. Buď hodný a nabídni mu pomoc. Mohu vám pomoci? Alespoň chvíli vám ty tašky ponesu. Ne, prohlásil. Zmizte! Jděte pryč! Ty jsou moje! A bylo mi to jasné, všichni nosíme své tašky stále s sebou. Pořád sebou vláčíme tíhu svých zranění, bolestí a neuróz. A jsme s tím smířeni. Máme-li dost hrdosti, řekneme: Nepomáhejte mi.

Začal jsem si vybavovat chvíle, kdy lidé viděli, že trpím. Na mé tváři byla vepsána tíha, kterou jsem nesl. Když se mi snažili pomoci, odmítl jsem je. Ne, jsem v pohodě. To je v pořádku, nic se neděje. Byla v tom pýcha, moje hloupá pýcha, nic jiného. Ne, nepotřebuji pomoct. Jsem v pohodě. Je tohle zpráva, kterou jsem posílal i životu?

A tak jsem začal zkoumat, jaké tašky vlastně nosím v hlavě a v srdci. Jak dlouho už na nich lpím? Byla to určitá investice. Kolik let jsem investoval do své ochrany? Chodím s těmi taškami spát. Obědvám s nimi. Kdybych je někde nechal, možná bych se nachladil. A hádejte co bych získal, kdybych ty tašky ještě víc zatížil? Další hrdost a pýchu.

A tohle se odehrává v každém z nás. Není snadné zaměřit pohled do nitra a podívat se na to. Naše situace je stejně extrémní jako u muže s taškami, jen si to neuvědomujeme.Víte co skutečně bolí? Když ty tašky odložíme. A co se stane pokud je odložíme poté, co jsme se s nimi tak dlouho vláčeli? Dojde k odloučení. Pocítíte ztrátu. Cítíte se divně. Máte pocit, jako byste byli nazí. Tohle bolí. Necítím žádnou tíhu. Něco není v pořádku. Nezvládám to. Cítím se zranitelný. Vraťte mi můj život. Není snadné procitnou a otevřít srdce.

Kolik let trvalo než se tašky nebo brnění staly součástí našeho života? Mnoho let. A pak se toho všeho vzdát? Kdepak. My to nemůžeme jen tak pustit. Je to boj. Všechny ty strachy a zranění nás chrání. Lpíme na nich, protože nás chrání před bolestí a nahotou. Odložit ty tašky předpokládá spoustu odvahy. Znovu věřit životu. Je v něm světlo. Věř, že ten kdo do tebe vložil srdce, kdokoli, stále tam je.

Emahó: Vítr tvého srdce

Krásný příběh a já nemohu nesdílet. Máte dost odvahy, jste ochotni a ptáte se “Jak se toho zbavit?

Krásný příběh o síle našich snů a našich srdcích

DOD mobile aircraft firefighting training deviceKrásny příběh… _ 26 letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka,
který umíral na smrtelnou leukémii.
Srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné
odhodlání, jako každý rodič.
Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny…
Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni. Ale ona si přesto
přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily. Vzala jej za ruku a zeptala
se:
“Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi
někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?”

“Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu.” Máma se na něj usmála a řekla: “Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit.” Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu poslední přání jejího syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6 letého synka v požárním autě kolem ulice. Požárník Bob řekl:

(Pokračování textu…)