Mlha v našich hlavách

mlha

Dnes ráno byla taková mlha, že jsem viděl jen pár kroků před sebe a tápal jsem na cestě, kterou pravidelně chodím se synem do školy. V tu chvíli mi to došlo. Když přijde mlha do našich hlav, je to úplně stejné. Vše, co bylo před tím tak jasné, je zastřeno, a my nechápeme, jak se to jen mohlo stát. Znáte také ten pocit?  Pro něco jsme se v životě rozhodli, přesně jsme věděli, co chceme, co je potřeba udělat, měli jsme jasno, cítili jsme radost, nadšení a zaplavila nás ohromná energie. Pak se něco ale stalo. Ani nevíme pořádně co. Jen cítíme, že to není jaksi ono, že je to jiné, než to bylo. Jasno vystřídal zmatek, nadšení – strach, jistotu nahradily pochybnosti. Co se to stalo?

Přišla mlha. Vše co bylo tak jasné, je najednou zastřeno. A s mlhou a zastřením přichází nejistota a strach.  Někdo se může ptát, odkud se vzala, odkud přišla? Jak dlouho tady bude a co tady dělá? Někdo se začne rozčilovat, nechce mlhu a tak se s ní snaží bojovat. Nic z toho ale není podstatné, navíc nemůžete vyhrát nad mlhou, jen plýtváte svou energií. Někdo to zase vzdá. Uvěří tomu, že to byl jen sen, že to v co uvěřil, není skutečné, najednou to nevidí, a proto to neexistuje.

Tak jako v přírodě se objevuje mlha, tak se objevuje i v našich životech. To se prostě stává, je to součást života. A co s tím, když se objeví?

(Pokračování textu…)

Proč se s tím vláčíme sami? Příběh o nás.

volnostVzpomínám jak jsem pozoroval jednoho muže, který pořád nosil nejméně čtyři tašky. Vždycky jsem si říkal, co v těch taškách asi má. Byly zjevně velmi těžké. Sledoval jsem toho muže jak se prohýbá pod tíhou svého nákladu. Pomoz tomu muži říkala moje mysl. Buď hodný a nabídni mu pomoc. Mohu vám pomoci? Alespoň chvíli vám ty tašky ponesu. Ne, prohlásil. Zmizte! Jděte pryč! Ty jsou moje! A bylo mi to jasné, všichni nosíme své tašky stále s sebou. Pořád sebou vláčíme tíhu svých zranění, bolestí a neuróz. A jsme s tím smířeni. Máme-li dost hrdosti, řekneme: Nepomáhejte mi.

Začal jsem si vybavovat chvíle, kdy lidé viděli, že trpím. Na mé tváři byla vepsána tíha, kterou jsem nesl. Když se mi snažili pomoci, odmítl jsem je. Ne, jsem v pohodě. To je v pořádku, nic se neděje. Byla v tom pýcha, moje hloupá pýcha, nic jiného. Ne, nepotřebuji pomoct. Jsem v pohodě. Je tohle zpráva, kterou jsem posílal i životu?

A tak jsem začal zkoumat, jaké tašky vlastně nosím v hlavě a v srdci. Jak dlouho už na nich lpím? Byla to určitá investice. Kolik let jsem investoval do své ochrany? Chodím s těmi taškami spát. Obědvám s nimi. Kdybych je někde nechal, možná bych se nachladil. A hádejte co bych získal, kdybych ty tašky ještě víc zatížil? Další hrdost a pýchu.

A tohle se odehrává v každém z nás. Není snadné zaměřit pohled do nitra a podívat se na to. Naše situace je stejně extrémní jako u muže s taškami, jen si to neuvědomujeme.Víte co skutečně bolí? Když ty tašky odložíme. A co se stane pokud je odložíme poté, co jsme se s nimi tak dlouho vláčeli? Dojde k odloučení. Pocítíte ztrátu. Cítíte se divně. Máte pocit, jako byste byli nazí. Tohle bolí. Necítím žádnou tíhu. Něco není v pořádku. Nezvládám to. Cítím se zranitelný. Vraťte mi můj život. Není snadné procitnou a otevřít srdce.

Kolik let trvalo než se tašky nebo brnění staly součástí našeho života? Mnoho let. A pak se toho všeho vzdát? Kdepak. My to nemůžeme jen tak pustit. Je to boj. Všechny ty strachy a zranění nás chrání. Lpíme na nich, protože nás chrání před bolestí a nahotou. Odložit ty tašky předpokládá spoustu odvahy. Znovu věřit životu. Je v něm světlo. Věř, že ten kdo do tebe vložil srdce, kdokoli, stále tam je.

Emahó: Vítr tvého srdce

Krásný příběh a já nemohu nesdílet. Máte dost odvahy, jste ochotni a ptáte se “Jak se toho zbavit?

Může se lhát?

Psst, let me tell you a secret. (5694095358)

“Dědečku a může se lhát? Ano děvče, lhát klidně můžeš, jediný komu nikdy nesmíš lhát, jsi ty sama. “

Tato věta kterou si pamatuji z nějakého filmu ve mně silně rezonuje. Ve svém vývoji se nacházíme vždy na určitém stupni. Celkem je 5 stupňů vývoje lidské bytosti.

Na prvním stupni, tom nejnižším, člověk má problémy, ale neuvědomuje si, že je má. Na tomto stupni není možná žádná změna a jedinec žije své problémy dále. Takový člověk na vás, jak vtipně podotkl přítel, kterému jsem za mnohé vděčný, zakladatel metody RUŠ Karel Nejedlý, bude řvát se slzami v očích, že žádné problémy nemá a že je úplně v klidu.

(Pokračování textu…)

Jaké je zakódované poselství pohádek?

Saint Michael and the Dragon

Slyšíme hlas svého srdce, který po něčem touží. Ten hlas je umlčován rozumem předhazujícím různé strachy a katastrofické scénáře. Podporován systémem, kulturou a normálností. „Tak to přeci dělají všichni, tak neblbni a buď normální“.
A co nám o tom říkají pohádky?  Nějaký chudák, často nepobral moc chytrosti, odchází do světa, aby se tam setkal se svým strachem, charakterizovaným  netvorem, drakem, čarodějem, nějakou temnou silou, nebo čímkoliv, co znamená nějakou patálii, nepříjemnost a problémy, kterým by se nejraději všichni ROZUMNÍ vyhnuli.  Samozřejmě to ze startu nikdy neví. Ví, že půjde o zkušenosti, ale nemá vůbec páru o jaké. Někdy má i společníky, rozumné chytráky, kteří toho rozumu pobrali více a tak pochopitelně nechtějí jít do těch nepříjemností a tak se ho snaží zlanařit, aby se na to vybodnul a šel snadnější cestou. Jenže ve hře, je ještě často něco, po čem jeho srdce touží – třeba princezna.
A proto se náš hrdina pouští do těch peripetií nahánějících strach a hrůzu, zdolává je a učí se. Získává zkušenosti a také nové přátelé, mnohdy i z říše zvířat či různé kouzelné nadpřirozené bytosti.
Nakonec se chudák vrací jako hrdina obohacený zkušenostmi, novými zázračnými přáteli, nějakou princeznou, nebo dívkou a královstvím k tomu. A co v tom tedy můžeme najít?

(Pokračování textu…)