Dnes ráno jsem potkal tento vůz ( viz.foto) a napadlo mne „ jak může vidět na cestu, asi nejezdí“ a ihned mne napadá, že s mnohými lidmi je to stejné.
Představte si, že máme k dispozici auto ( tělo), abychom mohli prozkoumávat svět a život, který nás obklopuje. Co ale vidíme přes ten bordel na skle, kterým jsou všechny naše negace, kterých jsme plní, aniž bychom si to často uvědomovali? Myslíme, že to je přeci ta realita. Opravdu si představte, že sedíte v tom autě viz. foto a nemáte páru o tom co je venku. Jediný způsob pohledu je přes ty skla. Co vidíte. Když se vás někdo zeptá jaký je svět? Co umu odpovíte? Pokud jste nikdy nevystoupili ze svého auta ( těla), tak jediné co vidíte, je ten nepořádek na skle o kterém jste přesvědčeni, že je to ten svět. A nikdo vás nepřesvědčí, že to tak není. Vždyť to přeci každý den vidíte.
Jsem tak nadšený tím, jak jednoduše se můžeme zbavit našich trápení, která nás sužovala celý život, že mám potřebu to předávat dále, aby si lidé více a více uvědomovali, že to co jim ztrpčuje život, nemusí dále žít. Co Vás nejvíce sere, na všem životě? Co to je, co Vás dennodenně zatěžuje? Jsou to vztahy, práce, zdraví, peníze? Schválně jsem použil tvrdší slovo, abyste to co nejjednodušeji pojmenovali a dlouho nebádali. A představte si, jaké by to bylo, kdyby to co Vás tak zatěžuje, bylo pryč? Co byste mohli dělat? Jak byste se cítili? Jak by to ovlivnilo vaše vztahy? Vaši práci a Váš celý život?
Myslíte si, že je to jen sen? Může být skutečností. Pro mne a pro mnoho dalších se tak stalo.
Povím Vám příběh.
Znám jednoho člověka a znám ho velice dobře. Více než si dokážete představit. Ten člověk je velice empatický a společenský a i přesto, že má rád lidi a oni jej, měl z nich podvědomě strach. (Pokračování textu…)
Jsme kdo jsme. Každou sekundu našeho života se neviditelně posouváme kosmickým prostorem, proměňujeme se a přecházíme do nových a nových zkušenostních stavů vlastního originálního bytí. Ty jsou pečetěny vlastním sebeprožíváním a sebepocity.
Naše vědomí je potud živé, pokud putuje. Je to zvuková vibrace naší řeči, jež tvaruje naše tělo a jeho pocitovou stopu, ukládající se do věčnosti. Jsme tak živí, jak jsme volní v řeči a těle. Volná kosmická energie ve formě vláken nám umožňuje se miliardkrát za sekundu přesunout mezi jednotlivými paralelními světy a pocitovými stopami, z nichž splétáme svůj vlastní osud. Letíme vstříc novým a novým dobrodružstvím a svět je jen plátno našich vlastních projekcí za okýnkem našeho kosmického těla. Je to život sám, co našemu letu dává ten nejhlubší možný smysl a určuje směr. Letíme totiž za poznáním, jež nás může zachránit.
Dnes ráno jsem potkal tento vůz ( viz.foto) a napadlo mne „ jak může vidět na cestu, asi nejezdí“ a ihned mne napadá, že s mnohými lidmi je to stejné.