Úvaha – Doma

Úvaha – Doma

Jednou řekl jeden moudrý a velký muž, kterého si vážím. “Starejme se sami o sebe. Kdybychom se všichni starali o sebe nejlépe jak umíme, tak by bylo o všechny na světě dokonale postaráno.”

Jenže my se furt snažíme zachránit ten svět venku a někoho v něm, chceme u toho vypadat dobře a přitom to děláme v pravdě hlavně pro sebe. Jen proto abychom se pak konečně vevnitř cítili v klidu. Jenže ono to nefunguje. Je to jako se dívat do zrcadla, kde se nám nelíbí co vidíme a tak se snažíme změnit zrcadlo. I kdybychom ho rozmetali na milión kousků, uvidíme se ve vodní hladině, v odrazu výkladní skříně, v oku druhého a opět se nám nebude líbit co vidíme. Nekonečně, do té doby, dokud to nezměníme, nebo nepřijmeme na sobě. Pokud bychom se postarali o sebe a o svůj klid, uklidili si na svém písečku, tak bychom pak nalezli ten klid nejen v sobě, ale i venku.

Moc pěkný článek na toto téma, který se mi objevil v emailu sdílím, protože je velikým zamyšlením a inspirací. Autor je neznámý a o to víc mu děkuji.

ÚVAHA
Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?
A proč nezachraňuji deštné pralesy?

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže…

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
(Pokračování textu…)

Jak vlastně fungujeme? A máme viníka…

Jak vlastně fungujeme? A máme viníka…

 

Je krásné sledovat, jak si libujeme v hledání viníků. Nic tak člověku nepomůže, jako najít viníka. Cítím se blbě, tak to na někoho musím co nejrychleji hodit. Ono se mi pak náramně uleví. To si alespoň často myslíme. Opak je sice pravdou, no ale co. Skutečné příčiny svých trápení a problémů jsme nevyřešili, a tak nás zatěžují a trápí dále. A v tomto rozmanitém vesmíru, se vždy najde někdo, nebo něco, co nám bude ochotně hrát to naše divadlo. Opravdu se zaposlouchejte do mluvy lidí, jak si stěžují tamhle na šéfa, na souseda, na manželku, na politiky a na bůh ví co všechno, co může za jejich blbé pocity. V podstatě většina lidí se o ničem jiném ani nebaví. Dokonce to vypadá často i logicky a pravdivě, ale pravda je úplně jinde.
Třeba sousedka, které má strašné migrény a bolesti hlavy, si přichází stěžovat na hluk, který dělá rodina nad ní a jí z toho málem může prasknout hlava. Máme viníka, bolí mne hlava – můžou za to Ti darebáci, co tak hlasitě dupou. Jasné. No hlava sivce bolí dále, sousedé taky s hlukem nějak nepřestávají a když ano, tak jako na potvoru venku začnou sekat trávu a o nový zážitek je hned postaráno. No ale alespoň víme z čeho to máme .o)) Tedy myslíme si. Skutečnost je úplně jiná. (Pokračování textu…)

Když si něco přeju, žádám to sama od sebe.

Když si něco přeju, žádám to sama od sebe.

Rozhovor s  Abuelou Margaritou, dcerou Luny a Slunce.

Ztratili jsme kontakt s Přírodou, babička Margherita nám to připomíná, osvěcuje nás svým příběhem i svojí magií a ukazuje nám jinou dimenzi. Tu naši!
Babička Margherita, léčitelka a strážkyně máyské tradice, vyrostla se svojí prababičkou, která byla také léčitelka a uměla dělat zázraky. Praktikuje a zná taneční kruhy slunce, země a luny a hledání vize. Patří k radě indiánských stařešinů a věnuje se zasévání zdraví a moudrosti výměnou za radost, kterou jí to přináší, protože na obživu si vydělává při práci s půdou – pěstitelstvím. Když cestuje letadlem a letušky jí chtějí dát nový, čistý plastový kelímek, drží se zuby nehty toho prvního se slovy: “Kdepak, holčičko, tohle končí v Matce Zemi.” Moudrost a moc z ní doslova stříkají, je to něco, co se dá v její přítomnosti jasně vnímat. Její rituály jako je křičení jména novorozence k Matce Zemi, aby ho uznala jako svůj plod a chránila ho, jsou doslova explozemi energie, která dělá dobře všem přítomným. Když se podává člověku do očí a řekne mu, že jsme všichni svatí, něco velmi hlubokého se v něm pohne.
Říká o sobě: “Je mi 71 let. Narodila jsem se na venkově ve státě Jalisco, v Mexiku a žiju v horách. Jsem vdova, mám dvě dcery a dvě vnoučata od mých dcer, ale jinak jich mám tisíce, se kterými jsem se učila lásce bez připoutanosti. Pocházíme z Matky Země a Otce Slunce. Přišla jsem na zem, abych vám připomněla, co je v každém člověku.
– Kam půjdeme po tomto životě??
–  Ó, dceruško, užít si zábavu. Smrt neexistuje. Smrt jednoduše znamená opustit fyzické tělo, když se ti zachce.
 – Jak to myslíte: “Když se ti zachce”?

(Pokračování textu…)

Jejda, uprchlíci z Afriky, náš strach a co s tím vším?

Jejda, uprchlíci z Afriky, náš strach a co s tím vším?

Nesleduji zprávy, noviny ani televizi a přesto se ke mne to důležité dostane. V poslední době to byla videa o tom jak vlna uprchlíků všechno ničí a válcuje. Nebudu tady dávat odkaz, protože nechci šířit je, ani to co představují. Mám pocit, že je to jedna z důležitých zpráv. Ne snad díky obsahu, ale díky tomu, co vyvolává v nás. A to je to, o co tu skutečně jde. Okomentoval jsem nějaké video chlápka, který ukazoval právě tyto záběry plné násilí a nabádal chlapy do posilovny, aby se tomu uměli postavit a bojovat. Jak to tedy vnímám? Tady je má odpověď jednomu mému kamarádovi a i tobě, pokud tě to zajímá.

Nejsem zodpovědný za vás, ale v prvé řadě za sebe. Jsem zodpovědný za své vyzařování, konání a akce. A pokud vidím někoho, že říká a hlavně vytváří dojem, že toto je pravda a toto je černé a žádné jiné, bez hlubšího pochopení toho, že to je jenom jeho pravda a nevidí tu druhou stranu, tak to mám potřebu prostě okomentovat a na tu druhou stranu poukázat. O to víc pokud ten dotyčný zasévá byť nevědomě v lidech strach, ze kterého pak mají konat. Což přesně ty videa spolu s tím člověkem zařizovaly. Podívej se na ta videa a uvědom si pocit, který v tobě vyvolaly. A přesně proto tady jsou. Aby v lidech vyvolaly strach. Pokud chceš jednat ze strachu, jednej. Neříkám, že se mi to co je na těch videích líbí a nevím jak bych reagoval v takových situacích násilí – možná násilně. Kdo ví. To budu řešit až mi to zaklepe na dveře – pokud se to stane. Věřím a dělám vše pro to aby se to nestalo. (Pokračování textu…)

Lži které žijeme

Pěkné probouzející video. Nejlepší otroctví je to ve kterém si lidé neuvědomují že jsou otroky. Nejlepší vězení je to ve kterém si vězni neuvědomují, že jsou vězni a tak dále nechtějí utíkat. Není potřeba žádných ostnatých drátů, žádných hlídačů. Nikdo nechce zdrhat. A tak si vesměs den co den zkrášlujeme to své vězení, tu pověsíme obrázek, tu vymalujeme celu a připadáme si, že to má tak nějak smysl. Pěkná iluze. Jednoho dne jsem si uvědomil, že nic z toho co jsem kdy udělal nebylo mimo zdi vězení. I ta nejvznešenější myšlenka jen pozvedala a zkrášlovala vězení. To mne vcelku dostalo a také probralo. A to probudilo mne. A to vězení nepostavili jiní. Bylo to vězení, které jsem si vytvořil sám. Sám sebe jsem věznil spoustou myšlenek o tom kým jsem, nebo nejsem. Co mohu a nemohu. Jaký je a není svět a lidé v něm. A tak to máme všichni. Naši ohromnou krásu a sílu požírá spousty sebeznehodnocujících programů a myšlenek. Pak je teprve systém. Vnímám, že jsme tak zahleděni do sebe a do svých každodenních problémů, které si vytváříme v honbě za těmi papírky, že nemáme čas vidět větší obraz. Nemáme čas zaobírat se něčím větším, když přece máme problém. A proto jedno velké ANO. Každý musíme začít od sebe. Osvobodit svůj vnitřní svět, pak se probudíme v tom vnějším a budeme vidět realitu, která je realitou a nejen naši iluzí. Ten vnější svět vždy byl, je a bude odrazem nás samotných, krát miliardy lidí. A každý v něm vidí to co potřebuje pro svou hru a pro své probouzení. Můžeme svůj život vnímat jako cestu vlakem, kde se obtížně mění směr, protože koleje už jsou postavené a výhybky jsou jen jednou za čas, navíc to postavil někdo jiný. Nebo jej můžeme vnímat jako plavbu lodí, kde můžeme změnit směr každým okamžikem. Je to na nás. Jen se musíme chopit kormidla. Tak příjemnou plavbu.

Share This