Rozhovor s Abuelou Margaritou, dcerou Luny a Slunce.
Ztratili jsme kontakt s Přírodou, babička Margherita nám to připomíná, osvěcuje nás svým příběhem i svojí magií a ukazuje nám jinou dimenzi. Tu naši! Babička Margherita, léčitelka a strážkyně máyské tradice, vyrostla se svojí prababičkou, která byla také léčitelka a uměla dělat zázraky. Praktikuje a zná taneční kruhy slunce, země a luny a hledání vize. Patří k radě indiánských stařešinů a věnuje se zasévání zdraví a moudrosti výměnou za radost, kterou jí to přináší, protože na obživu si vydělává při práci s půdou – pěstitelstvím. Když cestuje letadlem a letušky jí chtějí dát nový, čistý plastový kelímek, drží se zuby nehty toho prvního se slovy: “Kdepak, holčičko, tohle končí v Matce Zemi.” Moudrost a moc z ní doslova stříkají, je to něco, co se dá v její přítomnosti jasně vnímat. Její rituály jako je křičení jména novorozence k Matce Zemi, aby ho uznala jako svůj plod a chránila ho, jsou doslova explozemi energie, která dělá dobře všem přítomným. Když se podává člověku do očí a řekne mu, že jsme všichni svatí, něco velmi hlubokého se v něm pohne. Říká o sobě: “Je mi 71 let. Narodila jsem se na venkově ve státě Jalisco, v Mexiku a žiju v horách. Jsem vdova, mám dvě dcery a dvě vnoučata od mých dcer, ale jinak jich mám tisíce, se kterými jsem se učila lásce bez připoutanosti. Pocházíme z Matky Země a Otce Slunce. Přišla jsem na zem, abych vám připomněla, co je v každém člověku. – Kam půjdeme po tomto životě?? – Ó, dceruško, užít si zábavu. Smrt neexistuje. Smrt jednoduše znamená opustit fyzické tělo, když se ti zachce. – Jak to myslíte: “Když se ti zachce”?
Je to úžasné hřiště tady na této Zemi. Všichni tady máme vše, co potřebujeme. Opravdu všichni. Dnes jsem byl běhat v parku a potkal jsem kamarádku, která se mnou sdílela nějaký problém, který jí trápí, a tak jsem si chvíli povídali a opět jsme na to narazili. Na co? Na to, proč se to děje.
Proč zažíváme trápení, bolest, lítost proč zažíváme beznaděj, ve které nedokážeme pomoci těm, které máme rádi. Proč trpí zvířata, proč lidé, a proč já? Proč je na nás ten nebo onen takový? Každý máme nějaká svá trápení a každý jsme si asi někdy položili tu otázku PROČ? A naše logika a mysl začala hledat, pídit se, analyzovat, spojovat, uvažovat, a často na to i přišla. A vesměs byla úplně vedle!
Například jednoho mého kamaráda bolely záda, a když jsme si o tom povídali, tak nejhorší na tom bylo, že se té bolesti nedokáže zbavit. Logika hledá, kdy to začalo, s čím to souviselo, kdy se to projevuje, kdy je to nejhorší, kdo za to může. A tak logika třeba přišla na to, že to má od té doby, co zvedal těžké věci a něco mu tam škublo. Aha, tak to je ono, něco se mi tam pokazilo – posunulo se atd. Navíc logika přijde na to, že se to zhoršuje, když prší, takže vyvodí důsledky, že to voda zhoršuje, a pak také, když zvedáte těžké věci. No jo, tak to musím k doktorovi, prozíravější k masérovi a ještě více prozíravější a uvědomělí hledají, jak to souvisí s tělem a co jim tím tělo chce říct. Třeba, že si toho moc nakládají na záda- to je taky logické, že? Když mne bolí záda… A protože to bolí už dlouho, tak bude logickým závěrem, že si toho na svá bedra berete příliš už dlouho. Tak to bychom měli. No jo, jenže výsledek jako u kamaráda je, že to už řadu let řeší a je to všechno na prd. Bolí to stejně. Tak moje otázka, co je na tom všem nejhorší – No to, “že se toho do prdele nemůžu zbavit”. Pokud jste pozorní, zaznělo to v rozhovoru už podruhé. Na začátku a teď znovu. Tak a teď k věci. Takže PROČ to má?