Vzpomínám jak jsem pozoroval jednoho muže, který pořád nosil nejméně čtyři tašky. Vždycky jsem si říkal, co v těch taškách asi má. Byly zjevně velmi těžké. Sledoval jsem toho muže jak se prohýbá pod tíhou svého nákladu. Pomoz tomu muži říkala moje mysl. Buď hodný a nabídni mu pomoc. Mohu vám pomoci? Alespoň chvíli vám ty tašky ponesu. Ne, prohlásil. Zmizte! Jděte pryč! Ty jsou moje! A bylo mi to jasné, všichni nosíme své tašky stále s sebou. Pořád sebou vláčíme tíhu svých zranění, bolestí a neuróz. A jsme s tím smířeni. Máme-li dost hrdosti, řekneme: Nepomáhejte mi.
Začal jsem si vybavovat chvíle, kdy lidé viděli, že trpím. Na mé tváři byla vepsána tíha, kterou jsem nesl. Když se mi snažili pomoci, odmítl jsem je. Ne, jsem v pohodě. To je v pořádku, nic se neděje. Byla v tom pýcha, moje hloupá pýcha, nic jiného. Ne, nepotřebuji pomoct. Jsem v pohodě. Je tohle zpráva, kterou jsem posílal i životu?
A tak jsem začal zkoumat, jaké tašky vlastně nosím v hlavě a v srdci. Jak dlouho už na nich lpím? Byla to určitá investice. Kolik let jsem investoval do své ochrany? Chodím s těmi taškami spát. Obědvám s nimi. Kdybych je někde nechal, možná bych se nachladil. A hádejte co bych získal, kdybych ty tašky ještě víc zatížil? Další hrdost a pýchu.
A tohle se odehrává v každém z nás. Není snadné zaměřit pohled do nitra a podívat se na to. Naše situace je stejně extrémní jako u muže s taškami, jen si to neuvědomujeme.Víte co skutečně bolí? Když ty tašky odložíme. A co se stane pokud je odložíme poté, co jsme se s nimi tak dlouho vláčeli? Dojde k odloučení. Pocítíte ztrátu. Cítíte se divně. Máte pocit, jako byste byli nazí. Tohle bolí. Necítím žádnou tíhu. Něco není v pořádku. Nezvládám to. Cítím se zranitelný. Vraťte mi můj život. Není snadné procitnou a otevřít srdce.
Kolik let trvalo než se tašky nebo brnění staly součástí našeho života? Mnoho let. A pak se toho všeho vzdát? Kdepak. My to nemůžeme jen tak pustit. Je to boj. Všechny ty strachy a zranění nás chrání. Lpíme na nich, protože nás chrání před bolestí a nahotou. Odložit ty tašky předpokládá spoustu odvahy. Znovu věřit životu. Je v něm světlo. Věř, že ten kdo do tebe vložil srdce, kdokoli, stále tam je.
V dnešní době máme už poradce na cokoliv. Jak správně jíst, jak správně cvičit, jak se správně oblékat, jak ….. doplňte si cokoliv. Když se na to podíváte z nadhledu, tak vás musí napadnout “ten člověk je asi úplně blbý tvor“. Protože všichni kolem něj vědí, jak mají žít, jen ten jediný, údajně stojící na vrcholu evoluce, ne.
Copak někdo učí, ryby plavat, květiny kvést, ptáky zpívat. Je to jejich přirozenost, je to zakódováno hluboko v jejich podstatě, tak jako je zakódováno hluboce v nás, jak máme žít.
Všichni jsme tak úžasnými bytostmi, že si to zatím ani nedokážeme představit. Naše vědomí se dotýká hvězd, pokud jsme s nim spojeni skrz naše energetické srdce.
Jenže největší klam, kterému jsme podlehli je, že jsme odpojeni, nevíme co dělat a je někdo moudřejší, kdo to ví. Přestali jsem věřit sami sobě, svým pocitům a intuici a začali jsme věřit nějakým autoritám venku, že oni to vědí. A tak se ještě více od sebe odpojujeme, jak se otáčíme v hledání někoho, kdo by nám poradil a stáváme se s každou takovou prosbou ještě slabší.
Nepotřebujete aktivovat slunce aby svítilo. Ono prostě svítí, jenže mnoho lidí si ho prostě a jednoduše neuvědomuje. Slunce svítí 24hodin denně a i když je noc a vy ho zrovna nevidíte, můžete spatřit odlesky jeho svitu na měsíci a hvězdách.
Uvnitř nás žijí dva lidé. Jeden se jmenuje negativní Ego. Je to jen pojem. Nejsme to my, je to jen naše představa o nás samotných, vytvořená na cestách životy v interakci se světem a s druhými lidmi. S touto představou jsme se ztotožnili a tak si myslíme, že jsme tou představou. Ta představa říká: Jsem tím co MÁM, jsem tím co DĚLÁM, jsem tím co si o mne druzí myslí. Neustále porovnává to, co mám a to, jaký jsem s ostatními a tím vytváří naší hodnotu. V této představě jsem odděleni jeden od druhého, od života a zdroje, od boha. A v tomto oddělení neustále soutěžíme se vším a všemi o svůj díl koláče. To je vědomí EGA. Ale tak to být nemusí a v pravdě není.
Příběh o síle a neuvěřitelném dosahu lidského odhodlání, víry a snu. Příběh který i pokud znáte, je dobré si znovu oživit. Příběh o tom co vše může vzejít z rukou a mysli jednoho člověka.
Máme sílu změnit běh věcí, změnit osud, změnit svět. Jsme tvůrci našich životů a ty ovlivňují ostatní. Vlastně nám nepatří. Jsou svázány od narození až do smrti s životy ostatních. Jsme součástí jednoho živoucího organismu a vše co děláme, jej ovlivňuje. Máme neskutečný vliv skrytý v každém malém kroku a gestu, který uděláme. Co vše může vzejít z rukou a mysli jednoho člověka?
Vzpomínám jak jsem pozoroval jednoho muže, který pořád nosil nejméně čtyři tašky. Vždycky jsem si říkal, co v těch taškách asi má. Byly zjevně velmi těžké. Sledoval jsem toho muže jak se prohýbá pod tíhou svého nákladu. Pomoz tomu muži říkala moje mysl. Buď hodný a nabídni mu pomoc. Mohu vám pomoci? Alespoň chvíli vám ty tašky ponesu. Ne, prohlásil. Zmizte! Jděte pryč! Ty jsou moje! A bylo mi to jasné, všichni nosíme své tašky stále s sebou. Pořád sebou vláčíme tíhu svých zranění, bolestí a neuróz. A jsme s tím smířeni. Máme-li dost hrdosti, řekneme: Nepomáhejte mi.