Zlato slunce je tvé, vdechni ho, přidej signály lásky, uvolněné na křídlech tvého bytí, pro zemi pod tebou, kde si všechny děti hrají, pro písně tvoření. Takto bude plynout tvůj účel. Vycházející Srdce pohne zvukem jediným směrem … DOMŮ
Výňatek z Prahové Kosmogonie: Učitelé Světla
Vycházející Srdce
Světelné tělo je částicí Božské Mysli, vrženou z Centrálního Slunce do a skrz matrice čtvrtého a pátého rozměru za účelem vtělení esence Centrálního Slunce do lidské bytosti. Materializace světelného těla začíná v sedmé dimenzi, kaskádovitě postupuje do hmoty, kde se usazuje do prvního manifestovaného bytí – lidského srdce.
Mnoho své energie věnujeme vnímání reality a neustále i když to víme, zapomínáme, že ji vytváříme. Přesně tu realitu, kterou vnímáme, vytváříme. Ano je to tak. Neustále dokola. Pokud něčemu věříme, přesně to vytváříme a bude se nám to dít. Vědci zkoumající částice, nejmenší prvek hmoty, se učí poslouchat, aby lépe viděli. Ano čtete správně.
Jsme kdo jsme. Každou sekundu našeho života se neviditelně posouváme kosmickým prostorem, proměňujeme se a přecházíme do nových a nových zkušenostních stavů vlastního originálního bytí. Ty jsou pečetěny vlastním sebeprožíváním a sebepocity.
Naše vědomí je potud živé, pokud putuje. Je to zvuková vibrace naší řeči, jež tvaruje naše tělo a jeho pocitovou stopu, ukládající se do věčnosti. Jsme tak živí, jak jsme volní v řeči a těle. Volná kosmická energie ve formě vláken nám umožňuje se miliardkrát za sekundu přesunout mezi jednotlivými paralelními světy a pocitovými stopami, z nichž splétáme svůj vlastní osud. Letíme vstříc novým a novým dobrodružstvím a svět je jen plátno našich vlastních projekcí za okýnkem našeho kosmického těla. Je to život sám, co našemu letu dává ten nejhlubší možný smysl a určuje směr. Letíme totiž za poznáním, jež nás může zachránit.
Byli jsem jako lidstvo klamání mnohými nepravdami, které formovali náš pohled na svět a život samotný. Tady je další nad kterou se ani nezamýšlíme a může vše převrátit na ruby. Symbolizuje jí obrázek níže, který změnil můj pohled na svět a na celý můj život. Uvědomil jsem si díky němu, proč když čehokoliv v životě dosáhnu a cítím, že už mi to nic nedá, nemám se co naučit a mohl bych z toho začít těžit jako mnoho ostatních, tak to opustím, jdu dále a začínám se opět učit něco nového od začátku. Nemůžu odolat tomu vnitřnímu napětí, které mne žene dále. Teď už to chápu a toto poznání, proč se to děje a co mne to vlastně žene dále, mi dává klid. Vše je tak jak má být, jen neznáme celý příběh.
Pokud Vás to zajímá, můžete se podívat na toto video, ze kterého obrázek pochází a které vám řekne daleko více.
Ptáte se, co to má znamenat?
Slunce není středem naší galaxie a pevným bodem, okolo kterého obíhají planety naší sluneční soustavy v kruhu jak nám to bylo vždy ukazováno a vysvětlováno. Slunce letí v naší galaxii s celou sluneční soustavou a okolo něj rotují planety a vytváří spirálovitý pohyb. Stejnou spirálu, kterou symbolizuje naše DNA. Jak nahoře, tak dole. Nejmenší část a symbol života, kterou má každý organismus stejný, je DNA opět SPIRÁLA. Pohyb naší sluneční soustavy, také SPIRÁLA.
O naši vnitřní síle, o tom kým skutečně jsme, o tom co dokážeme, když se přestaneme ztotožňovat s tím kým jsme a začneme vidět a ztotožňovat se s tím, kým můžeme být. Uvidíme ten neskutečný potenciál, který nemůže nic zastavit.
Každého nás asi nabíjí mocná energie stromů a přírody stejně jako mne. Všichni víme, co s námi udělá odpoledne strávené v lese, v parku v přírodě.Věřím, že to má každý člověk stejné a že by musel být hodně necitlivý, aby nepoznal rozdíl mezi odpolednem stráveným třeba v nákupním centru a odpolednem stráveném v parku nebo v lese. Co nás uklidňuje, dává nám sílu a nabíjí nás? Kde zažíváme pocity krásy, lásky a naděje? Co nás na druhé straně unavuje, kde se cítíme vystresovaní, unavení a bez energie?
Často považujeme spousty věcí ve svém životě za samozřejmost, a pak až ve chvíli jejich ztráty si mocně uvědomíme, jak byla tato samozřejmost křehká a jak je třeba těžko nahraditelná. To platí stejně když ztratíme své zdraví, přijdeme o někoho blízkého a najednou si uvědomíme, že to, co tady bylo a bylo to pro nás zcela automatické, tady najednou není a ohromně nám to schází. Ano, jako lidé si často uvědomujeme hodnotu toho, co nás obklopuje a co máme, až tehdy, když o to přijdeme nebo to právě ztrácíme. Někdy už je pak, jak sami asi dobře víte, pozdě.
