Je to opravdu neuvěřitelné, znáte to taky? Stává se vám, že uděláte něco, co jste vůbec nechtěli, navíc si uvědomujete, že to děláte často, a nemůžete si pomoci. Prostě se to nějak děje, stane.  Zbudou vám jen pocity hořkosti z toho, že to nemáte pod kontrolou.

Jako třeba mi zrovna teď. Upravoval jsem nahrávku z našeho semináře „Síla Zvuku a čakry“, kde jsme, jako skupina lidí, intuitivně zpívali. Prostě jsme zpívali nepřipraveně, úplně poprvé, jak nás to napadne. Byl to pro všechny moc silný a nádherný zážitek. A když jsem si to dneska pouštěl, žasl jsem nad tou krásou. Dojímalo mne to a už jsem se těšil, jak to lidem pošlu. Jakou krásu jsme vytvořili, a přitom s úplnou lehkostí, bez příprav. Navíc většina z nás si myslí, že neumí vůbec zpívat.  Těžko to popisovat, bylo to tak nádherné, jedinečné. To, jak se vysoké ženské hlasy prolínaly s hlubokými mužskými. Jak vznikaly a zanikaly nové tóny a melodie, a přitom neustále zněl nosný souzvuk.

Ale k věci.

Po úpravě jsem nahrávku uložil a už se těšil, jak to lidem pošlu. Program se mě ještě ptá, jestli chci měny uložit. Volím NE, protože už jsem to přeci uložil jako skladbu na disk. Pak jsem ještě vymazal záznam i ze záznamníku z karty, protože už ho přeci nebudu potřebovat a ať je karta čistá a připravená na příště.

Hledám tu nahrávku v adresáři, kde by měla být, abych jí poslal lidem, ale nemohu ji najít. Tam, kde jsem si myslel, že jsem ji uložil, není. Říkám si: „to přece není možné, někde tady musí být“. A pak mi to došlo. Já uložil jen nastavení,  na které se mne program ptal, ale nahrávku asi ne. Zalívá mne pot, protože mi dochází, že jsem to vymazal a vymazal jsem to i z karty. A protože jsme zpívali intuitivně, tak už to nikdy nebude stejné. Prostě je to jednou pro vždy nenávratně pryč. Napadá mne poslední záchrana,“ možná to bude ještě v koši“. Ne, není. „A je to v prd…“, napadá mne.

Cítím se nějak divně, ale říkám si „ vše se děje, jak má, tak to tak má být. Mělo to být jen zazpíváno a nezaznamenáno. “ V podstatě se to snažím obkecat a namalovat na růžovo, ale nefunguje to. Nepomáhá mi to, cítím se mizerně. Mísí se ve mne pocity smutku, že je to nenávratně pryč. Naštvání, že jsem to neuložil, že je to moje vina, hořkost nad tím, jak se to mohlo stát. Vždyť jsem byl přesvědčen, že jsem to uložil! A ještě pocit, že toto zažívám v poslední době často. Něco zkazím, ale vlastně za to jako by nemůžu, protože mi  v tu chvíli, když jsem to dělal, vůbec nedocházelo, že dělám něco špatně. Tak si říkám, podíváme se tomu na zoubek.  Jelikož jsem terapeutem metody RUŠ  a vím, že za každým blbým pocitem, je nějaký program, tak hledám. Ptám se sám sebe. Co tě na tom tedy tak štve? A konkretizuji své myšlenky. 1.už se to nedá zpravit, je to nenávratně pryč, zničil jsem to – asi největší bolest. Za 2. budou na mne naštvaní, až to zjistí a za 3. všechno zničím. No a za 4. ještě ta hořkost z toho, že jsem si myslel, že to dělám dobře, že nedělám nic špatně…

No a už se mi otevírá situace, kdy mne asi v 10 letech otec zbil za to, že jsem zničil videonahrávku z dovolené z Bulharska. Snažil jsem se sice zapírat, že to já ne. Ale jelikož byl v obraze Bulharska obraz našich dveří – to když jsem tu kameru při jedné mé průzkumné misi po bytě našel a zkoušel jsem natáčet, tak bylo zapírání celkem zbytečné. Takže „ Zničil jsem to, je to nenávratně pryč, už se to nedá zpravit, navíc můj pocit, že jsem nevěděl, že dělám něco špatného, a teď jsou na mne rodiče naštvaní.  Navíc ještě dostávám a táta řve: „Ty kazisvěte, na co šáhneš, to zničíš.“.

Pokud pozorně čtete linii těch dvou příběhů, tak zjišťujete velkou podobnost. Sice jiná situace, ale úplně stejné pocity a myšlenky. Navíc opravdu takové situace zažívám v poslední době opakovaně. Má poslední chyba – nechyba  mne stála si 7 500,-. Vesmír a život nám zrcadlí vnějším to vnitřní. A pak je na nás jestli se rozhodneme s tím něco udělat.

V názvu článku je  „naše chování je naprogramované“. Chápu, že spousta lidí si řekne, co to je za blbost, dělám, co chci. Jsem svobodný. Opravdu?  Myslíme si, že rozhodujeme, ale ve skutečnosti rozhoduje někdo jiný v nás, za nás.  Naše chování je naprogramované.  Velkou výhodou je, že programátorem jsme my!!! Vytvořili jsme je my sami ve spolupráci s rodiči. A tak, jak jsme ty programy, které sedí v našem podvědomí a tahají za nitky situací, života a nechávají nás u toho, abychom si mysleli, že to máme pod kontrolou a řídíme to my, vytvořili, tak je také můžeme změnit. Je to, jako bychom byli kormidelníky lodi, která má zapnutého autopilota, a přitom si vychutnávali, jak řídíme loď a ona opravdu pluje tam, kde míříme. To ale jen v tom případě že je náš kurz v souladu s programem autopilota. Pokud se však dostane náš kurz, do kolize s programem a souřadnicemi autopilota, dochází nám, že loď si dělá, co chce, že to nějak nemáme pod kontrolou a najednou vyplouvá na povrch holá pravda, jak to ve skutečnosti je. A to do té doby, než se cíle autopilota a naše opět sjednotí a my se uklidníme, že to přeci jen pod kontrolou máme a toto bylo nějaké nepochopitelné nedopatření.   A tak se to děje dokola, dokud to nepochopíme, neuvidíme, jak to ve skutečnosti je a nerozhodneme se to změnit. Vymazat nechtěné souřadnice a užívat si tu nejlepší možnou plavbu životem. Jak to udělat, popisovat nebudu. Kdo se rozhodne a je připravený, tomu už se do cesty způsob dostane. Třeba i tady zmíněná metoda RUŠ, kterou používám já.

Tak třeba i ta má chyba nakonec přeci jen k něčemu byla, možná vám bude inspirací. Minimálně vděčnost za to, že jsem si mohl zase uvědomit kousek o sobě, zpracovat si v sobě negace a do budoucna zažívat ještě větší radost z toho, že se mi daří vše, na co sáhnu.

Comments

comments

Share This